reklama

"Můžu odjet do světa, a až budu chtít, vrátit se domů. To je můj největší luxus a extravagance," říká Pavel Dvořáček, ředitel destilérky R. Jelínek

ego!
  • Stává se, že ho obchodní partneři oslovují Mr. Jelinek.
  • On ale s rodinou zakladatelů proslulé moravské palírny nemá nic společného.
  • Firmu "pouze" koncem 90. let zachránil a přivedl k prosperitě.
jarvis_59a7d664498e2987da1e1762.jpeg Pavel Dvořáček, generální ředitel likérky Rudolf Jelínek, a. s. Foto: Lukáš Němeček

Před několika měsíci oslavil pětačtyřicátiny. Vypadá mladší a je plný energie. Ještě než se stačíme posadit a začít si povídat, zmíní se, že čte mé články o krizi středního věku. Třeba ten, ve kterém jsem psal, že jedním z průvodních znaků jsou rozvázané tkaničky a rozepnutý poklopec. Ukáže na svoje boty, elegantní a perfektně zavázané. "S tím naštěstí ještě problém nemám. Tkaničky si zavazuju dobře, i vestoje. Ale to jen proto, že každý den ráno cvičím jógu," říká.

Jóga vás přitahuje ze spirituálních důvodů?

Spíš zdravotních. Před sedmi lety jsem měl velký problém se zády a věděl jsem, že se sebou musím něco začít dělat. Cvičení je jedna z těch věcí.

Co se stalo?

Skřípnutý nerv kvůli ochablým svalům podél páteře. Já už zhruba od pětatřiceti cítil, že něco není v pořádku, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Takže se to tak dlouho hromadilo, až z toho byl velký problém.

Mluvíte záhadně. Co nebylo v pořádku?

Moc jsem v životě upřednostňoval práci. Já mám ohromné štěstí, že dělám to, co mě baví. Což na druhé straně přináší riziko, že si včas neuvědomím, kdy je toho na mě opravdu moc. Přišlo jedno varování, měl jsem zablokovaná záda, ale za týden to bylo pryč a já všechno nechal v zaběhnutých kolejích. Takže se to vrátilo. Stalo se mi to na Slovensku v hotelovém pokoji. Ležel jsem metr a půl od mobilního telefonu, ale nemohl jsem se k němu za čtyři hodiny dostat. Až přišla uklízečka, viděla mě na zemi a říká: "Hm, pánko měl večírek." Ale pak mě vezli sanitkou do nemocnice. Za dva dny mě převezli do Zlína, ale já si ty první dny nepamatuju. Byl jsem v nemocnici tři týdny. A když vám není ani čtyřicet a jste ve stavu, kdy se sám ani nevyčůráte, chcete s tím něco dělat.

Cvičit jógu?

Je to jedna z těch věcí. Obecně jsem začal zase víc sportovat. Jako kluk jsem hrával tenis nebo hokej, ale postupně sport vytěsnila práce. Když jsem ležel v nemocnici a nemohl se hýbat, řekl mi primář Skalka: "Zuby si taky čistíte každý den, takže teď budete navíc ještě cvičit." Ono to jde. Snažím se cvičit minimálně šestkrát týdně. V jednom článku jste psal, že denně běháte a že se vám na tom líbí, že nepotřebujete nic jiného než tenisky a vůli. Se cvičením je to podobné. Snažím se ale dělat i další věci, třeba hrát tenis a chodit s hůlkami do přírody.

Pavel Dvořáček (45)

◼ Po absolvování gymnázia v rodné Kroměříži šel studovat na pražskou VŠE. Podnikat začal ještě na vysoké škole – vedl firmám účetnictví a organizoval rekvalifikační kurzy.
◼ Později začal obchodovat s cennými papíry a působil ve firmě Dominick and Dominick, kterou spoluvlastnil František Chobot. Odtud pak odešel do Motoinvestu Pavla Tykače.
◼ S několika svými kolegy následně založil firmu Moravia Holding, která skupovala podíly ve firmách, jimž se nedařilo, a po obnovení ekonomické prosperity tyto podíly se ziskem prodávala.
◼ Do firmy Rudolf Jelínek vstupoval rovněž v situaci, kdy na tom společnost nebyla ekonomicky dobře. V této společnosti však již setrval a svou strategií ji dovedl k současnému hospodářskému růstu.

Točíme se kolem krize středního věku. Máte ji?

Já myslím, že když někdo po čtyřicítce říká, že krizi středního věku neměl, tak ji má stále. A asi v tom nejvyšším stadiu.

V čem se u vás projevila nebo projevuje?

Někdy po pětatřiceti jsem si uvědomil, že musím hrát víc životních rolí. Že nejsem jen manažer a podnikatel, ale také tatínek, manžel a někdo, kdo se musí starat sám o sebe.

Není tahle krize založená spíš na tom, že chlap zapomene, že je tatínek a manžel?

Aha, tak tohle stadium mě asi teprve čeká.

Smějete se, tak tomu asi moc nevěříte. Jak máte staré děti?

Tři syny, všichni jsou teenageři. Nejstaršímu je 18 a nejmladšímu 12. Mám kamaráda, který jako vtip říká, že děti vychovávají maminky. Úkolem otců je to, aby jim byli dobrým vzorem. To je úsměvný bonmot, ale samozřejmě i hezká výmluva. Snažím se být tatínkem, který bude nejen vzorem. Teď jsem byl třeba s nejstarším klukem v Americe. On hraje hokej a jel se tam ukázat, jestli by o něj neměli zájem na nějaké univerzitě. Pro mě jako tátu to byl skvělý pocit. Spali jsme spolu na pokoji a výborně si to užili.

Jestli je mu osmnáct, tak jste v Americe spolu ještě nemohli chodit na pivo.

Chodili, ale on nepije.

A dopadlo to dobře? Bude studovat v Americe?

To je předčasné říkat, ale vypadá to dobře.

Trochu jsme zamluvili krizi středního věku. Jak se u vás projevila?

Nejdůležitější asi je, že si člověk uvědomí, že krize nastala. Že se něco děje. Že už nemám tolik sil jako dřív, kdy jsem pracoval do deseti večer, pak se šlo do baru, ráno se člověk vysprchoval a pokračoval v práci. To už nejde. Vnímám to tak, že práce je jako vrcholový sport: když chcete podávat špičkové výkony, nestačí mít talent a makat. Musíte se o sebe taky starat.

Co je ve vašem životě největší extravagance?

Hm, teď jste mě zaskočil. O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Takhle rychle nevím… Ale když o tom přemýšlím, tak velký luxus je určitě výhled, který máme z našeho domu.

Práce je jako vrcholový sport. Když chcete podávat špičkové výkony, nestačí mít talent a makat. Musíte se o sebe taky starat.

Výhled?

Bydlím ve vesnici, kde naše rodina žije deset generací. Shodou okolností je to taky ve Zlínském kraji, ne daleko od Vizovic. V našem domě máme oknem ze schodiště výhled směrem na jih. Do údolí. A to je pro mě luxus, dívat se, jak se ten výhled během roku mění a zároveň zůstává stejný.

A to je vaše největší extravagance?

Těším se na ten výhled, když se vracím z cest. S tím je to spojené. S pocitem, jak se dnes máme dobře, aniž si toho často dostatečně vážíme. Takže se možná ještě opravím. Největší extravagancí je pro mě dnes vědomí, že si můžu dělat, co chci. Že se můžu sebrat a odjet někam do světa, a až budu chtít, vrátit se domů. To je ten největší luxus a extravagance.

Tedy cestování a možnost se vrátit domů?

Vy jste mě tou otázkou trochu zaskočil. Když o tom přemýšlím déle, tak je asi nejjednodušší říct, že největší extravagancí pro mě je, že si můžu dělat, co chci. A co mě baví.

Jak jste se ke své dnešní práci dostal? Nebo − jak se člověk stane většinovým vlastníkem firmy, která má sice dlouhou tradici, ale on s ní nemá nic společného?

Táta začal podnikat hned po revoluci, já získal živnostenský list počátkem roku 1991. Začal jsem vést firmám účetnictví a organizovat rekvalifikační kurzy.

Kolik vám bylo?

Devatenáct, dokončil jsem gymnázium v Kroměříži a nastoupil na VŠE v Praze. Ale chtěl jsem podnikat. Měl jsem načtené knížky a znal jsem historii, takže mi bylo jasné, že se otvírají možnosti, které budou velké, ale časově omezené. Spousta mých kamarádů cestovala anebo vyrážela studovat do zahraničí, ale já nechtěl. Říkal jsem si, že je třeba využít příležitost a budovat.

Co jste budoval?

První firmu jsem dělal prakticky na koleně při studiu. Bydlel jsem v Praze a pak tři nebo čtyři dni trávil ve firmě v Kroměříži. Měl jsem šest zaměstnanců a pořádali jsme rekvalifikační kurzy, které poptávaly úřady práce. Dnes by se řeklo, že jsem vyhrál výběrové řízení, ale v podstatě to bylo tak, že skoro nikdo jiný kurzy nedělal. My v jednu dobu organizovali až osm kurzů denně. Bylo to hodně práce, ale zároveň hodně peněz.

Jak vedla cesta od rekvalifikačních kurzů ke slivovici ve Vizovicích?

Ta byla ještě docela dlouhá. Když už té práce a ježdění mezi Prahou a Moravou začalo být moc, táta mi řekl, ať si vyberu jedno a dělám to pořádně. Buď ať dokončím školu, anebo podnikám naplno. To byl impulz, že jsem podíly ve firmě postupně odprodal zaměstnancům. Koupil jsem si v Praze byt, i když ten jsem zpočátku jen pronajímal a bydlel na koleji. Ještě v průběhu studia v roce 1993 jsem si zaplatil kurz portfolio managementu v Londýně. Začal jsem vidět svou budoucnost v obchodování s cennými papíry.

Konkrétně?

Nastoupil jsem do firmy Dominick and Dominick, kterou spoluvlastnil později poměrně proslulý František Chobot. Když se ukázalo, že to není tak úplně pobočka stejnojmenné americké brokerské firmy, s dalšími několika kolegy jsme odešli k jistému Pavlu Tykačovi do vznikající společnosti Moto­invest.

Takže kariéra českého finančníka v divokých 90. letech se vším všudy?

Dá se to tak říct. Mediální pohled na tu dobu může být negativní, já však na to období svého života, které bylo zajímavé, vzpomínám rád. Na všechno ale dnes určitě pyšný nejsem. Asi jsem vždy nedodržoval deset přikázání…

To mě zajímá! Která to byla? Nezabiješ a nepokradeš jste dodržoval?

Tak to bezpochyby. Myslím to tak, že jsme byli mladí kluci, vydělávali poměrně dost peněz a tvrdě jsme pracovali, ale taky si ty peníze užívali. Ale co se týče práce, tak si myslím, že se můžu komukoli na trhu podívat do očí. Nikomu jsem nezůstal nic dlužen. A hlavně se můžu podívat i do zrcadla. Nemám žádné kostlivce ve skříni, není například žádná firma, která by pod mýma rukama skončila v konkurzu.

Jak jste se dostal od akcií ke slivovici?

S několika kolegy jsem založil firmu Moravia Holding. Dělali jsme to, že jsme skupovali podíly ve firmách, které měly problémy. Naše taktika byla získat v těch firmách vliv, s nadsázkou řečeno tam "vyhrabat trávníky a přelakovat ploty", a pak se vlastnické podíly pokusit prodat za vyšší cenu novému vlastníkovi.

Takže něco jako krizový management?

Používáte moc hezký termín, ale ten jsme tehdy ještě neznali. Ale v principu máte pravdu. Příklad takové firmy může být třeba Kyselka Praga, vyrábějící minerálky. Když jsme tam přišli, měla tržby 12 milionů, a když jsme podíly prodávali, byly už 60 milionů. Dodnes se tam vyrábí. No a podobnou firmou byl i vizovický R. Jelínek. Tam to bylo složitější. Firmu zprivatizoval management, zároveň tam byla spousta menšinových akcionářů, takzvaných DIK z kuponové privatizace.

Panebože, DIK! Na tu zkratku jsem už zapomněl. Co to bylo? Držitel investiční… knížky?

Ne! Držitel investičního kuponu. Dávná, skoro zapomenutá 90. léta. Bylo mi jasné, že je to šance, která se nebude opakovat. Už na škole jsme s několika kamarády začali investiční knížky skupovat.

Vizovická palírna byla za první republiky rodinným podnikem. Část rodiny nepřežila hrůzy koncentračních táborů, ale v roce 1947 se firmy ujal po dosažení zletilosti Jiří Jelínek. Počátkem roku 1990 ještě žil. Proč neuplatnil restituční nároky?

Restituci zahájil, ale bohužel zemřel dřív, než to mohl dokončit, a jeho dcera se v tom nechtěla vůbec angažovat. Takže firma šla do kuponové privatizace a ovládlo ji tehdejší vedení. Ale vedli byznys od deseti k pěti. Moravia Holding byl původně jedním z menšinových vlastníků. I díky tomu jsem se v roce 1996, to mi bylo 24, stal poprvé členem představenstva. A začali jsme pracovat na tom, mít majoritu. Šlo to pomalu a potřebovali jsme silné spojence, třeba bývalého šéfa ČSOB, kterého jsme rovněž získali do představenstva. Krůček po krůčku se to začínalo dařit. Od roku 1998 jsme firmu začali řídit a dál jsme skupovali podíly. Neměli jsme peníze, takže to šlo pomalu, ale nakonec se to povedlo.

Dnes vlastníte 75 procent akcií společnosti. Proč jste vlastně opustil původní plán, tedy krátkodobě do firem investovat a co nejrychleji se ziskem prodat? Slivovice vás musela oslovit?

Doufám, že nejen jako produkt. Prostě jsem v té společnosti viděl potenciál a rozhodl se ho využít.

Proč zrovna tahle firma? Hrála v tom roli například tradice značky?

Těžko říct. Já jsem velkým fanouškem ovocných pálenek nebyl, i když je pravda, že pocházím z toho kraje. Zpětně si to můžu malovat různě, ale myslím, že v 90. letech to bylo hlavně byznysové rozhodnutí. Ale pojí se k tomu taková spíš anekdota. Když jsem byl v roce 1993 na kurzu v Londýně, byl jedním z mých spolužáků jakýsi Nathan Herzog. Z rodiny newyorského rabína. A ten o Evropě věděl tři věci. Že jejím hlavním městem je Londýn, že Londýn je na ostrově a že se v Evropě vyrábí Árdželínek. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. A jednou jsem se ho na to zeptal, a on řekl: Víš, Árdželínek je takový silný nápoj vyráběný ze švestek. Já: Myslíš jako slivovice? A on: Jo, slivovitz. Ale my tomu říkali Árdželínek. A každý pátek přišli k nám domů všichni strýcové s rodinami a každý přinesl Árdželínka. My to jako děti milovali, protože do dvou hodin byli otcové mrtví, za další dvě hodiny byly mrtvé matky a my si jako děti mohli dělat, co chceme. Až do soboty ráno. Takhle u nás začínal šábes a Árdželínek k tomu patřil.

Počkejte, vy jste do palírny investoval na základě této historky?

Byla by to hezká legenda, nemyslíte? Ale ne, tak to samozřejmě nebylo. Každopádně mi to ovšem zůstalo v paměti. A vzpomněl jsem si na to, když jsme investovali v kuponovce a R. Jelínek byla jedna z firem v našem portfoliu. Nebylo to tak, že bych si řekl: "Tak sláva, tuhle firmu získám!" Spíš: "Aha, tahle firma má něco nainvestováno do značky, protože ji znají lidé ve světě, budu si ji pamatovat."

A pamatoval jste si ji dobře. Asi i proto, že je to kousek od vašeho rodiště. V roce 2000 jste se tam s rodinou z Prahy přestěhovali.

Mí synové jsou 11. generací Dvořáčků, kteří v mém rodišti žijí. Takže to určitě hrálo roli. Ale to nejdůležitější asi je, že to byl byznys, kterému jsem od začátku věřil.

Jste ve Vizovicích zhruba 20 let. Které období bylo pro vás nejtěžší? Prohibice v roce 2012?

Nejtěžší to každopádně bylo na začátku. Když jsme do firmy přišli, byla v předkonkurzní situaci. Komerční banka nám vypověděla úvěr, další úvěr z Konsolidační banky jsme museli splácet. Ztratili jsme trh na Slovensku a vázl export do USA. To nebylo tak, že když jsme firmu převzali, že bychom se rozhodovali, jaký problém začneme řešit jako první. My jsme řešili, jak přežít do dalšího dne.

Co bylo nejtěžší?

Když děláte v byznysu s destiláty, bohatství firmy je v historických zásobách. Pět, deset nebo dvacet let staré slivovice. A to bylo v těch letech víceméně vypité. Takže roky 1998 a 1999 byly určitě ty nejkrizovější. Na druhou stranu byla výhoda, že jsem tam neměl žádné vazby, žádnou historii a že jsem byl mladý. Takže jsem nebral ohledy. Řekl jsem: Půlka lidí musí pryč, nedá se svítit, a šli. Dnes už by to samozřejmě tak snadné nebylo. Všechny lidi znám, vím, jak žijí a jaké mají problémy. Ale už jsme naštěstí ve zcela jiné situaci.

Takže prohibici v roce 2012 jste zvládli?

Pro mě osobně to byl těžký rok. Sice jsem ve velkém stylu oslavil čtyřicátiny, ale zároveň mi umřel táta a na podzim přišla prohibice. Naštěstí jsme to zvládli, protože jsme měli vybudované dobré vztahy s bankami. Ty klidně mohly říct, že zasáhla vyšší moc a že musíme okamžitě zaplatit všechny úvěry. Ale neudělaly to, protože věděly, kolik máme nainvestováno, a věřily, že to zvládneme. Což se povedlo.

Kolik máte nainvestováno?

Za tu dobu, co ve firmě jsem, to je přes 750 milionů korun. Pro nás to jsou obrovské peníze.

Expandujete do zahraničí. Vlastníte půdu, sady a palírnu v Chile. Proč tam, na druhé straně zeměkoule?

Pěstujeme a pálíme tam hrušky. To vzniklo tak, že jsme v roce 2005 zjistili, že obliba hruškovice je na vrcholu, ale my máme problém hrušky získat. V roce 2005 jsme do Česka dovezli řádově miliony kilogramů hrušek, a když jsme si spočítali, kolik za ně zaplatíme, tak se ukázalo, že by bylo výhodnější, kdybychom je v cizině sami pěstovali a vozili destilát. Dávalo to smysl z jižní polokoule a my se z různých důvodů rozhodli pro Chile. To je takové Švýcarsko Jižní Ameriky. Koupili jsme tam malou firmičku, slušně ji zainvestovali a dnes tam vlastníme kolem 200 hektarů pozemků. Z toho je 35 hektarů vlastních sadů. Pěstujeme hrušky, sklízíme je a pálíme z nich destilát, který pak loděmi přepravujeme do Evropy. Nechceme se u místních bank zadlužit, takže vše investujeme z vlastních zdrojů.

Jaký máte s firmou plán, když půjde vše dobře? Kde byste chtěl být za pět let?

V roce 2011 jsme koupili dům na Malé Straně a plánujeme tam otevřít reprezentativní prodejnu a další prostory. Je to objekt v historickém centru Prahy, a tak hodně záleží na jednání s úřady. Už jsem se setkal s prohlášeními typu "Tady máme igelitku a vejde se toho do ní hodně!", ale tomu nepřikládám důležitost. Jde to pomaleji, než jsme čekali, ale směřujeme k cíli. Letos jsme konečně získali všechna povolení. Kdyby to bylo ve Vizovicích, tak řeknu, že do roka máme hotovo. Protože je to v Praze, odhaduju rok a půl, maximálně dva.

A vaše osobní plány?

Souvisí to trochu s tím, co jsem říkal o krizi středního věku. Někteří mí kolegové byli v posledních letech v cizině a já taky přemýšlím, že by možná bylo fajn se někam na čas přesunout. To jsou zážitky a zkušenosti, které člověka vždycky obohatí. Jak jsem říkal, syn možná bude studovat v USA a já samozřejmě uvažuju, jestli to není příležitost odcestovat tam s celou rodinou. Dneska technologie umožňují to, že můžete pracovat kdekoliv na světě.

Myslíte si, že některý z vašich synů firmu převezme?

Bylo by to fajn, to nepopírám. Ale zároveň si přiznávám, že když něco baví mě, vůbec to automaticky neznamená, že to bude bavit mé děti. Pro mě je práce největší koníček a jsem ochoten pro ni udělat cokoliv. Ale mám dost rozumu, abych to samé nepožadoval od svých blízkých. Jak to bude, si budou muset rozhodnout oni sami.

Miloš Čermák
Přeposlat
Diskuse
reklama

Český trh s nemovitostmi je pro investory příliš drahý. Lepší návratnost financí tak začali hledat u sousedů

Postavila se agresivní politice Ruska a udržela Evropu jednotnou. Nemá charisma, ale lidé jí věří, říká životopisec Merkelové

Parašutista na Dnu armády dopadl mezi diváky. Na místě je několik zraněných

Na startupovou akci do San Franciska přivezli nejsilnější tým Češi. V Silicon Valley však uspěje jen zlomek

Plná náměstí a politici na pódiích jsou při kampani minulostí, za voliči se jezdí na vinobraní či poutě

reklama