reklama

Letní povídka Michala Viewegha: Paštikáři po dvaceti letech

Povídka
Čtěte více: léto | povídka
jarvis_5954d9bf498e9b936ca50bb4.jpeg Paštikáři po dvaceti letech Foto: Tereza Bartošová

Oskar si rozsáhlých svatebních příprav v nejbližším okolí jejich plážového bungalovu nemohl nevšimnout, ale nevěnoval jim pozornost: jednak už tu v minulých letech viděl svatby vícekrát, a hlavně měl letos jiné, jaksi opačné starosti: žena mu právě sdělila, že požádá o rozvod.

"Máš někoho?" zeptal se po chvíli.

Kysele se usmála.

"Ne. Nemám nikoho."

Aspoň že tak, říkal si.

"Chtěla bych mít někoho, ale nemám nikoho," dodala. "Nemám ani tebe, jestli to chápeš…"

Byl v šoku.

První dny jejich každoroční dovolené na Maledivách přitom nic podobného nenaznačovaly, naopak to vypadalo (alespoň podle Oskara) na tradiční rodinnou idylu: on každé dopoledne pracoval a žena byla s dětmi u moře. Po společném obědě v plážové restauraci si dcerky brával na starost on, zatímco jeho žena si četla, opalovala se a plavala v moři (a obden chodila na masáž). Společně snídali, obědvali i večeřeli, po večeři na molu krmili ryby a nakonec pokaždé ještě šli (už bez dětí) na chvíli do baru − a právě tam mu to včera řekla.

Nejdřív byla jen podivně zasmušilá. Přiťukla si s ním, ale skoro nemluvila a ani jednou se na něj pořádně nepodívala.

"Děje se něco?" zeptal se konečně.

Zaváhala.

"Ano."

Teprve teď mu pohlédla do očí.

"Až se vrátíme, musíme si promluvit," sdělila mu.

"Promluvme si hned," odpověděl okamžitě.

Ať už se ta debata bude týkat čehokoli, tady na Maledivách je jeho výchozí pozice lepší než jinde, říkal si Oskar. Zaplatil za tuhle rodinnou dovolenou čtvrt miliónu − tak co mu hergot může kdo vyčítat?

"Ne. Nechci to dětem kazit."

Něco se dělo, to už nyní věděl.

"Řekni mi to, sakra!" vybuchl.

To ji zjevně dostatečně popudilo.

"Chci se rozvést," řekla klidně.

Dokonce se mu podívala do očí.

Oskar byl v šoku. Večerní vzduch byl příjemně teplý, na stole hořelo několik svíček a pár metrů pod nimi šumělo moře.

"Ježíšikriste," hlesl. "A proč?"

Znělo to tak bezelstně, až se musela zasmát.

Uraženě ji pozoroval.

"Nechci s tím vysvětlováním začínat tady a teď," sdělila mu.

"Ne, teď už to musíš dokončit!" nařídil jí. "Poslouchám!" Vzdychla, ale potom se jí odhodlání vrátilo.

"Byls mi opakovaně nevěrnej, ale to bych ti možná nakonec odpustila."

Opět se odmlčela.

"A co mi neodpouštíš?" řekl chraptivě Oskar.

Nadechla se − a spustila.

"Že s náma nejseš. Nejseš se mnou ani s dětma. S výjimkou dvou týdenních dovolených ročně s náma nic nepodnikáš. Pracuješ i o víkendech, ale doma neděláš nic. Nepomáháš mi vůbec s ničím. Dopoledne pracuješ, po obědě spíš a pak běháš… Večer koukáš na televizi a chlastáš. Nebo jezdíš pryč. Na ta tvoje čtení, kde spíš s bůhvíkým."

Zahanbeně mlčel. Víceméně měla pravdu.

"Nechci se rozvést," řekl. "Já tě miluju!"

"Já ti to věřím," usmála se. "Ale stejně se chci rozvést."

Přihlížet romantické ostrovní svatbě ani jeden z nich rozhodně netoužil, jenže bylo jasné, že i dnes se tradiční obřad opět odehraje na pláži v bezprostřední blízkosti jejich bungalovu − takže ať chtějí nebo ne, budou svatební ceremoniál opět sledovat v přímém přenosu… Už ráno museli oba přihlížet tomu, jak několik hotelových zaměstnanců, domorodců, staví na pláži v nepříjemné blízkosti jejich lehátek bílý stan pro oddávajícího a jak skupinka místních žen umetá v písku cestičku k moři a skládá podél ní veliké obrazce z červených a žlutých ibiškových květů.

"Krása," pravil při té příležitosti kysele Oskar.

Hedvika neodpověděla.

Svatební obřad, který tu v minulých letech viděli už několikrát, se jako vždy odehrával před večeří na pláži, v měkkém světle zapadajícího slunce. Nevěstu opět přivezli motorovým člunem na dřevěné molo, kde ji očekával ženich. Pokud Oskar věděl, novomanželé byli Rusové, nicméně oba na sobě měli tradiční sarong. Oddávajícím byl i letos hlavní hotelový manažer, což se Oskarovi napoprvé zdálo trapné a jaksi bezduché, ale později mu to začalo připadat vlastně logické (stejně jako když třeba u stále populárnějších svateb podmořských bývá oddávajícím potápěčský instruktor). Novomanželé už na okraji bílé pláže sázeli kokosovou palmu.

"Ježíšikriste!" komentoval to Oskar.

Jeho svatba s Hedvikou byla o dost levnější: v zahradě Sázavského kláštera je oddával Oskarův otec, který v Sázavě starostoval. Veřejně tenkrát slíbil, že bude Hedvice dobrým manželem… Na svatební cestu jeli sice na Krétu, ale několik dalších let nebyli jinde než v laciných penzionech na Šumavě nebo na Moravě. V přeplněném kufru Renaultu Espace s sebou vozili paštiky v konzervě, instantní polévky a hotovky v zavařovacích sklenicích…

Později Oskar začal vydělávat čím dál víc, takže pak už létali na Maledivy, případně na Mauricius… Každoročně také lyžovali v Alpách či v Dolomitech, a v únoru navíc jezdili za sluncem a teplem na Kanárské ostrovy… Může mi jako manželovi někdo něco vyčítat? pomyslel si Oskar.

Může, odpověděl si.

Oskarova žena, která se po příchodu z baru v zamčené koupelně převlékla z plavek do lněných bílých šatů, nyní svatebnímu rituálu přihlížela z týkové terasy jejich vodní vily (se vstřícným, přejícím úsměvem), zatímco Oskar, který se stále ještě nezvedl z plážového lehátka a dosud byl v plavkách, se tvářil jako kakabus. Svateb měl už dávno plné zuby, ať se odehrávaly kdekoliv. Teď nosí ženich nevěstu v náručí mezi ibišky − a za pár let na sebe budou řvát a posílat na sebe právníky, říkal si. Dcerky přiběhly z dětského kroužku a sténaly hlady, jako kdyby týden nejedly. Byly opálené, krásné a nevinné.

"Jdu s holkama na večeři," oznámila žena Oskarovi stroze. "Jdeš s náma?"

"Jo, samozřejmě," ujistil je i sebe.

Vstal unaveně z lehátka a odšoural se do bungalovu obléknout si bílé pláťáky a černé tričko a obout si sandály − ale když po pár minutách vyšel z dřevěného mola na pískovou cestičku vedoucí k jediné ostrovní restauraci, zjistil, že dcery ani manželka na něho nepočkaly.

Byly už daleko vpředu a zjevně nemínily zastavit.

Zavolal na ně, a pak ještě podruhé, už velmi hlasitě a podrážděně, ale patrně ho neslyšely, a proto kráčely dál.

Bez něj.

Útroby mu zalily vztek, bezmoc a křivda. Jako když mu jeho žena včera řekla, že se jí na Maledivách vlastně tolik nelíbí, protože to tady prý neni opravdový…

Tak já se kurva strašně omlouvám, že tě každej rok beru na Maledivy, kde je to málo opravdový! vybuchl v duchu opožděně. Nevěřícně si znovu zopakoval Hedviččinu včerejší argumentaci. Omlouvám se, že jsem tě nevzal na Vysočinu! říkal si. Nebo aspoň na Šumavu! Já se fakt strašně omlouvám, lásko, že Maledivy nejsou tvůj svět! Přesně takhle mu to totiž včera řekla:

"Jo, je to tu hezký, ale není to můj svět…"

Tak ji příště vezme na dovolenou do rodnýho Ústí nad Labem − a to by doprdele bylo, aby se tam necejtila jako doma! Od ženy a dcer ho nyní dělilo už dobrých třicet metrů − a vzdálenost se stále zvětšovala.

"No tak jo," řekl polohlasně.

Otočil se vztekle na podpatku a zamířil na opačnou stranu ostrova, k plážovému baru.

Barman právě zavíral, ale přesto Oskarovi ochotně namíchal dva silné long drinky. Oskar před barmanem předstíral, že druhý koktejl odnese manželce, ale ve skutečnosti nic takového neměl v úmyslu. Přešel na pláž a posadil se do jednoho z lehátek. Začínalo se stmívat, zdvihl se vítr, potemnělé moře se vzedmulo a náhle vypadalo nebezpečně.

Zapomněla snad jeho žena, jak si v zavařovačkách vozili hotovky na celý týden dovolené? Jak je denně ohřívali v ešusu na propanbutanovém vařiči? Dneska Hedvika pochopitelně tvrdí, že to bylo romantické a že jí to prý úplně stačilo, ale Oskar si moc dobře pamatoval, že když musela chodit srát do padesát metrů vzdálené kadibudky, nevypadala právě spokojeně… Tak co vlastně chce? Holt ženská! zuřil v duchu Oskar. Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co − ale přines to hned! Rybářova žena: měla chatrč, dostala vilu − a teď chce zámek… Ne, opravil se hned, v jejím případě je to teď spíš obráceně: Má zámek, ale chce chatrč… Zasmál se. V hloubi duše věděl, že své ženě křivdí. Jak nezmapováno je ženské chtění! připomněl si. Shakespeare. Každá má takzvaná moudrost je citát, uvědomil si otráveně. No nic, uzavřel to v duchu: vztah je samozřejmě oběť, každý vztah je těžká práce, a on byl zkrátka vždycky příliš sobecký a líný − to je to celé. Tohle by si měl konečně přiznat.

Posral to.

Prohrál své kdysi skvělé manželství.

Hvězdy jeho sebeobviňování lhostejně přihlížely.

Michal Viewegh
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

V Česku vznikly první brýle pro virtuální realitu. Pomůžou pro vývoj designů aut Škoda a BMW

Banky financují až 80 procent ekonomického růstu. Neoslabujte je daněmi, říká šéf skupiny KBC

Cílem prezidentských voleb není někoho porazit, ale zvítězit, říká Kubera. Sám kandidaturu zvažuje

Státní dluh je nejvyšší v historii. Po volbách zadlužení dále poroste, říká analytik

Papežovy oblíbené aerolinky se možná zachrání. Krachující Alitalia dostala deset nezávazných nabídek

reklama