reklama

Válečná fotografie se změnila. Místní kluk s mobilem je levnější než novinář, říká fotograf Antonín Kratochvíl

Proč ne?!
  • "Poznat ženský je fakt umění," říká čtyřikrát ženatý světově uznávaný fotograf hollywoodských hvězd. Slavná je jeho černobílá série s Davidem Bowiem nebo fotky Bona z U2.
  • Jako válečný fotograf byl několikrát blízko smrti, naposledy v Iráku.
  • "Ten můj anděl už musí bejt strašně unavenej," komentuje to fotografický samouk, který z Československa utekl v roce 1967 do USA.
jarvis_58c69d00498e705500234b4b.jpeg Fotograf Antonín Kratochvíl Foto: Jakub David

Pokud je na první pohled něco jasné, tak že Antonín Kratochvíl je to, čemu se v angličtině říká alpha male − když přijde do místnosti, okamžitě víte, že tam je, jakkoliv třeba jen sedí v rohu a pije čaj. Rozhodně nepoznáte, že mu bude za pár týdnů sedmdesát, působí minimálně o deset let mladší a jako někdo, s kým byste okamžitě šli na skleničku.

Prostě chlap z doby, kdy chlapi ještě byli chlapi. Bezprostřední vystupování, trochu chraplavý hlas a pohled člověka, který viděl v životě možná trochu víc, než by úplně chtěl. Samouk, jenž si užil s komunistickým režimem tolik, že v roce 1967 utekl z republiky pěkně nadivoko přes francouzskou cizineckou legii a Nizozemsko do USA a cestou se stal světově uznávaným fotografem, který uměl věrně zachytit hrůzy války i hollywoodské hvězdy.

Jeho kniha Incognito je dodnes jedním z nejpozoruhodnějších a nejsvéráznějších souborů fotografií celebrit, které kdy nějaký Čech dokázal vyfotit. Kratochvíl vystupuje jako někdo, koho učila ulice. Nesálá z něj ego, ale přirozená autorita. Během rozhovoru vás okamžitě vtáhne do hry coby přirozeného parťáka, protože, koneckonců, když se potloukáte po světě sám, pouze s foťákem, tohle je přesně to, co se naučíte asi ze všeho nejdřív: umět v lidech vzbudit dojem, že před sebou nemají namyšleného pitomce, ale úplně obyčejného fajn chlápka. Chlápka, s nímž je radost hovořit.


1. Jak se máte?

No, relativně dobře.

2. Baví vás focení stejně jako před třiceti lety?

Podle toho, co fotím. Ale teď si vybírám jenom svoje oblíbené věci, takže mě to baví hodně.

3. Je něco, co byste nejraději nikdy nevyfotografoval?

Pár věcí už jsem nevyfotil. Třeba lidské utrpení. Johnny Weissmüller. Říká ti to něco? Budeme si tykat, ne? On hrál Tarzana ve 30. a 40. letech a byl to olympijský šampion v plavání. Jednou jsem byl v jeho vile v Acapulcu, kde umíral. Dostali jsme se tam přes jeho ženu a já ho měl fotit. On byl tehdy už asi po dvaceti mrtvičkách, vyhublý, nemohl mluvit a za ním stál takový ten obrovský mexický masér, který se o něj staral. Celé tu působilo strašně bizarně, smutně, ale zajímavě. Jsem si jistý, že by to byla neuvěřitelná fotka. Ale já se na něj podíval a viděl jsem v jeho očích, že nechce, abych ho takhle fotil, že nechce, aby ho v tomhle stavu někdo viděl. Tak jsem se na to vykašlal. Ale jinak fotím všechno. Je to dokument.

Přesně tři otázky trvalo, než jsme přešli na tykání. Tady jsem poprvé dostal dávku Kratochvílova osobního kouzla a zároveň dvou věcí, které v rozhovoru udělal ještě několikrát. Zaprvé rád zmiňuje jména lidí, které potkal. A v každém jeho příběhu je jakýsi podtón lidskosti, pochopení pro lidské utrpení. Zní to napsané možná nabubřele, ale je to tak.

4. Je podle vás (omlouvám se, mám otázky napsané ve vykání) něco tak krásné, že to zachytit nejde?

Ženská vůně. Nebo vůně vůbec. To se nedá fotit. Dá se tomu přiblížit, nějak to ztvárnit, ale není to nikdy ono. Souhlasíš?

Co já vím, já fotím maximálně na iPhone.

5. Asi ano. Fotíte raději věci statické, nebo které se hýbou?

Oboje. Já jsem vycvičený, že zachytím jakýkoliv moment. V dokumentu nebo v žurnalistické fotce jde o ten moment. A já musím být připravený na to, že může přijít kdykoliv.

6. Když fotíte někoho konkrétního, je podle vás důležitější zachytit jeho ego, jeho podstatu, nebo to, jak působí na okolní prostředí?

Oboje. Ego je tam vždycky první. On nebo ona ho dá vždycky nějak najevo většinou právě ve vztahu k prostředí, ve kterém jste. Lidé tak většinou fungují.

7. Proč je fotka lepší než video?

Video je pomíjivé. Fotka ne. Podle mě se vám video nevryje tak hluboko jako silná, ikonická fotografie. K ní se pořád vracíte.

Kratochvíl přitom videa dělá. Na svých webovkách jich pár má a jsou pozoruhodná.

8. Je něco, co byste chtěl znovu fotit, protože máte dojem, že jste to nevyfotil věrně?

Musím zapřemýšlet… Nějaké repete bych si občas dal, ale jinak jsem to, myslím, naladil vždycky dobře. Nebo jsem se alespoň snažil.

9. Co je váš největší hřích?

Hřích neexistuje. Všechno je nějak součást vašeho snažení. Na druhou stranu, každý k tomuhle přistupuje jinak. Můžete to brát tak, že hříchů může být hodně. Ale ne podle Vatikánu.

Tahle odpověď zní trochu zmateně, ale kontext je jasný. Kratochvíl se rozhodně svými hříchy neužírá, tedy určitě ne ve chvíli, když sedím proti němu u stolu.

10. Co podle vás dělá dobrého fotografa? Schopnost vidět, co jiní nevidí, dobře si stoupnout, nebo technika záběru?

Je to kombinace, samozřejmě. Dobrá fotka je dílem náhody, kterou si ale vytvoříte. Musíte se prostě modlit k bohu fotografie a pak být připravený, když vám takovou fotku sešle.

11. Z toho, co jste za svoji kariéru viděl, šokovalo vás někdy něco tak, že jste to nedokázal vyfotit?

Ne. Párkrát se mi stalo, že jsem zauvažoval o nějaké lidské podstatě toho, co jsem viděl, několikrát jsem nevyfotil něco z úcty k subjektům, které jsem měl před objektivem. Ale nestalo se to často.

12. Kdy jste se naposled ukázal na veřejnosti bez šály kolem krku?

Hm, nosím ji od 70. let. Vlastně ve francouzské cizinecké legii jsem nosil turban proti písku, tam jsem se to naučil. Takže dokonce od 60. let. Mám jich hrozně moc. Hlavně z egyptské bavlny. Tahle je taková zimní. Tu mi poslala sestra před několika dny.

Šála je nejvýraznější součást jeho osobní image. Jako by byl připravený pořád někam odjet.

13. Prosím doplňte věty: Módní fotografie je…

… je… je (pauza) … fotíte šmátu, oděv. Musíte prostě dobře vyfotit to, co objekt focení nosí. Zbytek je omáčka okolo.

14. Portrétní fotografie je…

… fotografie, která se nejvíce přiblíží fotografované osobnosti.

15. Válečná fotografie je…

To je těžké (dlouhá pauza), vyfotit hrůzy války. Ale nejen dopad války na lidi, ale i na krajinu, zachytit tu hrůzu v celku. Je to velice obsáhlé téma. A pak jsou samozřejmě oběti. Na druhou stranu fotit vojáky není moc zajímavé. Momentálně. Ale třeba David Duncan udělal výborné fotky vojáků ve Vietnamu. Prostě dobrá fotka je dobrá fotka.

16. Kterou svoji fotografii považujete za nejcennější?

Já to tak nevnímám, takže neumím říct. Cenu fotografie určuje obchod. A když jsou lidi za fotku ochotni zaplatit hodně peněz, tak je pro ně asi důležitá. Ale jinak cenu určuje "market", ne já. Třeba když někdo umře, stoupne zájem o jeho fotky. To je příklad Davida Bowieho. S ním jsem udělal takovou jednu fotku, kterou si hodně lidí vyžádalo. A teď: bylo to kvůli němu, nebo kvůli té fotce? Znáš ji? A líbí se ti? Tak vidíš.

Fotek s Bowiem udělal Kratochvíl několik. Především černobílá série je skvělá. Bowieho tvář je tu často rozostřená, ukrytá ve stínech. A dokonce i když jde zpěvák s cigaretou po ulici, vidíte ho jen tak mimochodem.

17. Od koho byste chtěl mít svůj portrét?

Já nevím. Nejsem ten typ člověka, co touží, aby ho někdo fotil. Já to mám naopak. Mně uteklo dost lidí, které jsem chtěl fotit, ale nevyšlo to. Buď umřeli, nebo to nějak nedopadlo. Tam bych chtěl to repete, jak jsme se o tom bavili. Malíř Francis Bacon třeba. Nádherná tvář. Tam už jsem měl vymyšlené, jak to vyfotím, bylo to domluvené, letěl jsem za ním do Londýna a cestou na letiště mi volají: "Hele, nejezdi, on se ožral, upadl a má monokl, nedá se fotit." No a než jsem se k němu dostal znovu, tak umřel. To mě mrzí hodně.

18. Když budeme vycházet z toho, že fotografie mají v lidech vzbuzovat emoce, jaké emoce chcete primárně vzbuzovat svými fotografiemi?

Tak to nemám. Já se chci fotografiemi přiblížit co nejblíže esenci toho foceného. A někdy na to lidi pak reagují a třeba tu fotku používají dál jako prostředek pro vzbuzení zájmu o nějakou věc, kauzu nebo místo. To je pak fajn. Ale já to často ani nevím. Udělám fotky, ty vyjdou v časopise, lidi na ně kouknou, ty jejich reakci neznáš.

19. Pomohla nějaká vaše fotka "dobré věci"?

Stalo se mi, že jsem v New York Times Magazine publikoval fotku, na které byl umírající na AIDS s rodinou v Zimbabwe. Tu fotku si pak vyžádala senátorka za Kalifornii pro zasedání Kongresu, kde se hlasovalo, kolik pomoci půjde na potírání AIDS v Africe. Fotku zvětšili na dva metry, přivezli ji do Kongresu a ten tehdy odhlasoval rekordní částku pro pomoc Africe v boji s AIDS. Myslím, že ta fotka dokázala vzbudit nějaký pocit empatie. Takže to bylo dobrý.

20. Co jste si pomyslel, když vám řekli, že byste měl hrát ve filmu?

Já si myslel, že to bude nějaký štěk. Dokonce mi řekli, že ani nemusím číst ten scénář, což byla úplná blbost. Mě to zajímalo z jednoho důvodu − já hodně fotil herce a filmy. Tak jsem chtěl vědět, jak se člověk cítí na druhé straně. Proto jsem to vzal. Pak Honza Hřebejk chtěl, abych ještě něco říkal, na což jsem nebyl úplně připravený. Ale on byl výborný. Přišel za mnou a povídá: "Hele, nestresuj se, jeď to, jak chceš." Takže jsem to dal. Lidi to celkem ocenili, dokonce jsem dostal za Kawasakiho růži nominaci na Českého lva. To se asi profíkům moc nelíbilo.

21. V čem se liší svět filmu a svět fotografie?

Fotka je o realitě. Hraný film je o iluzích.

22. Prošel jste legií, detenčním zařízením, vězením. Co vám tyhle zkušenosti řekly o lidech?

Jak jsme "insignificant"… jak jsme malí. Že tam je vždycky nějaký frajtr, nějaký kaprál, někdo nad vámi, kdo vás bude vždycky kopat do prdele a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat. Takže tam jsem pochopil, jak jsme všichni malí a ta autorita nás nakonec vždycky vojede.

23. Kam byste se chtěl vrátit a kam byste se naopak nikdy vrátit nechtěl?

Jsou místa, kam se vracet nechci, protože svět se změnil a já si chci ta místa pamatovat tak, jak si je pamatuju. Třeba Peking. Já si ho pamatuju jako malebné, zajímavé město, kde jediné znečištění vzduchu bylo, když vítr přivál písek z pouště Gobi. Kamarád tam byl nedávno a nemohl ani odletět, jaký tam byl smog. Staré město úplně zničili a všude postavili paneláky. Tam bych se vracet nechtěl, protože bych asi brečel. Afghánistán − tam se mi líbilo a tam se to moc nezměnilo. Obecně mám rád pouště. Protože ty se nemění. Jen ty duny na nich.

24. Pořád pendlujete mezi USA a Českem. Co je nejotravnější po příjezdu z Čech do USA a naopak?

Já už nependluju. V Americe jsem nebyl dva roky. Studio tam pronajímám a už se tam moc nevracím. Ale když jsem jezdil, tak vlastně… nic moc mě nenapadá, protože se to pořád lepšilo. Jednou jsem přijel do Česka s americkým pasem. A já tam mám napsáno, že jsem Čech. A přijedu na hranici a nějakej takovej tam ten jeden v tý uniformě se mě divným přízvukem ještě ptá: "A co tu budete dělat?" To mě trochu urazilo. Ani neuměl pořádně česky… V Americe jsem se jednou projevil proti válce v Iráku. Takže mě pak dali na nějakou černou listinu, a když jsem tam přijížděl, dostával jsem najednou na hranicích hrozně divný otázky. Tak jsem je taky posílal do prdele. Ale okamžitě na mě skočil finančák. Zajímavé bylo, že jak skončila éra Bushe, tak na mě přišla z finančáku zase kontrola. Nějaká babka mi přišla do studia a povídá: "My víme, na které straně stojíte." No to je teda finanční kontrola… Úplně politická věc. To měli moc hezky vymyšlený. Můžeš takhle zasáhnout proti všem, s kým máš problém. Novináři, média. A teď to bude s Trumpem znova. Ten s tiskem válčí dost. Uvidíme.

25. Kdy jste si naposled myslel, že umřete?

Už tolikrát, tyvole, to je v prdeli, ten můj anděl už musí bejt strašně unavenej. Naposled to bylo asi v Iráku, kde mě málem zastřelil anglický voják. Ty nevíš, když na tebe někdo míří. Ale tenhle u mě najednou zastavil v obrněným voze, unavenej chlápek celej černej od střelného prachu. A říká: "Hele, jdi se okamžitě převlíct, málem jsem tě odbouchl, vypadáš jako fedajín." Já měl na sobě černé hadry, což měli bojovníci proti koaličním jednotkám. To jsou takové věci, které ti dojdou až potom. Kdyby to do mě napálil tím minigunem… kamaráde, to je věc, to ti urve tělo úplně. To bylo blízko.

26. Jakou nejhorší věc jste kdy udělal, abyste dostal práci?

Nic hroznýho. Jednou jsem ošoustal nějakou babu, ale to bylo příjemný. A navíc to nebylo jenom kvůli práci, mně se i líbila. Ale svému asistentovi říkám, aby tohle nikdy nedělal. Protože když se jí to bude líbit a bude chtít víc a ty jí to nedáš, tak tu práci nedostaneš.

27. Má podle vás válečná fotografie smysl v době, kdy se prakticky každý válečný konflikt streamuje on-line?

No, nejen to. Hodně místních lidí v oblasti těch konfliktů má dneska mobily, na které dokáže fotit a posílat to agenturám. Hodně jich při tom umírá, ale je jich pořád víc. Navíc do konfliktů se dneska posílají stále méně takoví ti "bona fide" novináři, jako jsme byli my, aby zachytili něco nad standard. Důležitější je, aby všechno bylo okamžitě on-line. Ale já to chápu. Je daleko levnější mít tam nějakého místního kluka s kamerkou nebo mobilem přímo uvnitř než tam posílat novináře. V Iráku jsem byl tři měsíce. A to stálo strašné peníze. Dneska to tam pokropí nějaký kluk na mobil a je to. Změnilo se to hodně.

28. Obdivujete prý Rembrandta. Jaký jeho obraz máte nejraději?

Noční hlídka se mi líbí. Moc. Já mám takovou story s Rembrandtem. Když jsem studoval akademii v Holandsku, tak jsem chtěl jít ke zkouškám. A jdu za profesorem a on říká: "Jasně, jen potřebuješ zkoušku z dějin umění." Což nebylo dobrý, protože já na té přednášce nebyl ani jednou. Tak jsem si koupil Johnsonovu knihu History of Art. A tři měsíce jsem v ní ležel. Načež jdu ke zkoušce, kde je takový starší profesor. Koukne na mě: "Ale tebe já jsem tady nikdy neviděl." A já povídám: "Já vždycky přišel, když jste zhasnul." Bylo jasný, jak si říká: "No to je dobytek." Nicméně šli jsme na to. Vytáhnul na mě nějaký otázky a já je věděl. Už jsem na něm viděl, že je trochu zoufalej, protože mě chtěl vyhodit. Takže vytáhnul nějaký tisk starého obrazu a kdo prý to namaloval, jaké je to období a tak. A já byl v hajzlu, vůbec jsem se neorientoval. Tak jsem nahodil selský rozum. Říkám si, jsem v Holandsku, tohle vypadá jako skica nějakého statku… "To je van Rijn. Rembrandt. To je jasný." A on pustil tužku a kouká na mě. "Hele, ty jsi neuvěřitelnej. Já vím, že víš hovno, že jsi to uhádl, ale tohle je věc, kterou dávám studentům vždycky, když chci, aby propadli. Ale já ti to dám." Dobrý, ne? Takhle já jsem udělal školu. Rembrandt je můj člověk.

29. Jak se dá utéct z cizinecké legie?

Blbě. Musíš mít štěstí. Já jsem neutekl z posádky, ale z pevnosti v Marseille. Ukradl jsem lano, pak jsem sešplhal. Nedávno jsem se tam vracel, když jsem o tom točil s Českou televizí dokument, a přišlo mi to neuvěřitelný. Sešplhal jsem v šest večer po zdi, proběhl jsem loděnicí, ukradl nějaký svetr celý od barvy, protože tam zrovna někdo maloval loďku, a doběhl jsem na nádraží. Tam do vlaku a na černo. V kupé jsem měl nějakou Norku, a když přišli průvodčí a chtěli mě vyhodit z vlaku, tak mi zaplatila lístek. Hrozná klika. Přes Paříž jsem přešel pěšky. Pak jsem stopoval nahoru na Belgii a Holandsko. Ilegálně jsem přešel hranici, přespal jsem na hřbitově, protože jsem si říkal, že tam nikdo v noci nepůjde. A v Holandsku jsem se přihlásil. Vymyslel jsem si, že jsem nový emigrant. Nesežrali to, ale neřekli mi to. Měl jsem výborného sociálního pracovníka, nějaký Molenfeld. Povídá: "Vím, že mi tu vyprávíš nesmysly, ale kdyby tě náhodou chtěli deportovat zpátky do Francie, tak já ti to řeknu a můžeš utíkat dál." Neudělali to. Holanďani. Dobrý, ne? Tam nahoře na mě musí mít celé oddělení, které na mě dává pozor.

30. Co vás jako člověka, který si mohl fotit celebrity a být v klidu, táhlo do válečných zón?

To je všechno se vším. Díky těm válkám pak můžeš ty celebrity fotit v klidu a neposírat se z nich. Protože znáš tu lidskou pravdu. Takže jsem se na ně díval jako na normální lidi.

31. Jak jste se vyrovnával s tím, co jste viděl ve válkách?

Kamera pomáhá. To je filtr. Ale pak ten filtr taky přestane stačit. Když jste novinář a máte dost, jedete si odpočinout. Ale vojáci tam musí zůstat. Pak z toho mají posttraumatický stresový syndromy. Já to měl taky.

32. Bál jste se někdy, že se z toho zblázníte?

Já blázen asi trochu byl, ale nevnímal jsem to. Ale ostatní lidi na mě koukali občas divně.

33. Jak se projevovalo, že blázníte?

Hodně jsem prý křičel ze spaní.

34. V jedné ze svých slavných sérií jste fotil poměrně dlouho Bona z U2. Je to fakt tak otravný chlap, jak na mě působí, nebo milý člověk, co to myslí dobře?

Milej chlap, co to myslí dobře. Já s ním dělal dvakrát. Nejdřív jsem ho fotil pro Time Magazine, když byl zvolený mužem roku. Dohromady s Billem Gatesem. Takže jsem s ním tehdy jezdil asi 14 dní a fotil ho pro Time. A pak jsem ho potkal znovu, když byl hostující šéfredaktor Vanity Fair a poslal mě do Afriky, abych dokumentoval aktivity jeho charitativní organizace Red. Fajn chlap.

35. Ke které celebritě jste se dostal nejblíže?

Willem Dafoe, nebo ten Francouz, jak se jmenuje… (asistent: Jean Reno)… jojo, Jean Reno, to byly dobré sessions. Nebo David Bowie… Ale já jsem tam nezůstával. Občas po mně chtěli, abych za nimi někam přišel ještě druhý den, ale to nešlo. Já nejsem na jejich úrovni. Já jsem fotograf, oni si jedou svoje. To nejde. To je, jako by ses tlačil na Hrad.

Kratochvílův asistent Jakub David je autorem fotografie k tomuto rozhovoru. Zjevně je i fotografovým důvěrníkem, kterého občas používá i místo Googlu.

36. Která celebrita byla naopak nejnesnesitelnější?

Takhle to nejde říct… těžká možná. Bob Dylan byl složitej, ale nakonec jsme taky udělali nějaké fotky, které se mu líbily. Ale jinak jsem neměl špatné zkušenosti. Oni si tě často sami vyberou na základě portfolia. A pak už je to jednoduché.

37. V čem je černobílá fotka lepší než barevná?

Černobílá fotka má v sobě něco uměleckého. Barevná je opravdovější, černobílá vytváří svébytný svět. Proto ji rád používám. Nerad fotím barevně, člověče. Někdy musím, ale pak to stejně hodím do černobílý. Zákazník dostane barvu a tadyhle Jakub (ukazuje na asistenta) to hodí do ČB a je to zase dobrý.

38. Vaše portréty celebrit: nakolik jsou to ony a nakolik vy?

Hm, to je zajímavá otázka. Já se snažím těm lidem hodně přiblížit. Třeba Annie Leibovitzová a její fotky celebrit − to je ona. To je její koncept, do kterého známí lidé vstupují. Já ji znám osobně a to už je továrna. Ona má pět kreativních týmů, které jí připravují nápady. Ona si jeden vybere a ten se pak dělá. Tyvole, já mám tadyhle Jakuba, kterej mě tam maximálně doveze, rozumíš…

39. Byla chvíle, kdy jste si řekl, že už nechcete fotit?

Ještě ne.

40. Měla nějaká celebrita, se kterou jste pracoval, podmínku, na niž jste nepřistoupil?

Ne, to většinou ten PR tým okolo si dokazuje důležitost a hází ti klacky pod nohy. Má tendenci se do focení motat a dělat zle. Tak ty jsem většinou poslal na špatnou adresu. Nebo jsem je poslal pro kafe a pak jsme s tím dotyčným někam zmizeli a tam to nafotili. Já třeba skoro nikdy nedělal při focení polaroidy (fotografie, na kterých se testuje to, jak bude portrét v reálu vypadat − pozn. aut.), takže nade mnou téměř nebyla kontrola. A pak jsem vydal knihu portrétů celebrit Incognito, čímž jsem myslím nasral dost lidí v Hollywoodu.

41. Incognito ukazuje spektakulární drzost vaší tvorby. Přiblížil jste se k mnoha slavným lidem, ale ta kniha ukazuje, že jste spoustu z nich nakonec spíše zakryl, stavěl je různě do stínů a podobně… Kolik celebrit vám nedalo svolení k publikaci?

Jediný problém byl Dylan, tam jsem musel podepsat kontrakt, že ukážu fotky, než je budu publikovat. A tenkrát se to podepisovalo na fax papír, kde podpis zmizí za měsíc. Takže to nemělo valnou cenu. Ale pravda je, že já toho nikdy nezneužil.

42. O Češích v emigraci se říká hodně věcí. Která z těch věcí podle vás platí a která naopak vůbec ne?

Já nevěřím na zobecňování. Lidi jsou lidi. Některý jsou fajn, některý stojej za hovno. Já potkal výborný Čechy v cizině, ale potkal jsem i hajzly. Ale víc jsem potkal těch dobrejch.

43. Čtyři manželství. Co vás naučila o ženách?

Nic. Absolutně nic. Neznámá entita. Poznat ženský, to je fakt umění.

44. Co je pro vás důležitější, pokud odhlédneme od finanční stránky věci, být úspěšný v Česku, nebo v Americe?

Česko je malej trh. Ale mít tady úspěch je hodnotný. Jakýkoliv úspěch má hodnotu. I když v Česku ta zpětná vazba není tak velká. V Americe tě všichni plácaj po zádech, i když to třeba tak nemyslej. V Americe ukážeš někomu fotku své chaty a on zařve: "Palác. To je krásnej palác!"

45. Které doutníky byste chtěl dostat k narozeninám?

Já mám rád Romeo y Julieta. Už je to jemnější než Cohiba, kterou jsem kouřil dřív. Chceš mně koupit dárek, jo?

46. Bez jaké věci nikdy neodcházíte fotit?

Já se snažím chodit hodně nalehko, aby mě nic neobtěžovalo. Mám jednu kameru 28mm objektiv, se kterou fotím všechno. Včetně portrétů, což si lajsne málokdo.

Kratochvíl v kostce. S ničím se moc nepárat a dělat si věci po svém.

47. Je nějaký známý fotograf, jehož fotky nemůžete vystát?

To takhle nejde říct. (dlouhá pauza) V každé fotce je něco zajímavého. I v tom LaChapellovi, kterého znám taky osobně a jehož věci jsou strašné kýče. Ale i v tom najdete něco zajímavého.

48. Co je pro vás nejdůležitější věc na světě?

Zdraví, řekl bych. Protože když nemáš zdraví, jsi v hajzlu.

49. Máte nějaký sen?

Ani ne. Já jsem si všechny sny splnil.

50. Začínal jste v době, kdy vládly barevné magazíny, které dnes ustupují ze scény. Je pro fotografa v současnosti těžší se uživit?

Éra časopisů odezněla a už ani nemají ty rozpočty. Až na National Geographic. Ale i oni vám dají job na tři měsíce. Dřív je dávali na šest. Takže časopisy jsou na tom špatně, všechno je on-line a na tom nevyděláte. Ale zase jsou různé projekty, já třeba dělám hodně pro nadace. Dělal jsem knihu o Národním divadle a tak… Pořád se něco děje.

51. Kde byste si přál, aby visely vaše fotky?

Já měl hodně výstav. Ale teď budu mít možná výstavu na tom prostranství u Národního divadla, na Havlově náměstí.

52. Co by se muselo stát, abyste někam odmítl letět fotit?

Kdyby to bylo daleko a nedali by mi letenku v business class. Teď mě třeba zvali do Tokia, výstava a tak, bla bla, ale měli jen na economy. Tak jsem to odmítl. Už jsem starej, tyvole. Ale zase jsem teď měl letět na Nový Zéland, tam mi dali business, tak jsem to vzal.

53. Je v Česku fotograf, jehož dílo systematicky sledujete?

Ani ne. Mně se líbí práce Josefa Koudelky, ale on teď začal dělat ta panoramata, což už je pro mě moc dekorativní. Ale zase ta zeď v Izraeli, co teď fotil, to je moc zajímavé.

54. Co je podle vás smysl života?

To se mění. Důležité je mít pohodu. Rodina je důležitá, moje děti, jejich úspěch. To tak stačí.

55. Jakou nejlepší radu jste v životě dostal?

Byla od mého otce, než jsem odešel do emigrace. Říkal, abych měl vždycky čistou hlavu, že to budu potřebovat. Proto jsem nikdy nebral drogy a vyhýbal se nějakému zběsilému chlastání.

Tohle je zajímavé. Jakkoliv Kratochvíl působí jako bonviván, zjevně se naučil být pořád trochu ve střehu.

56. Jakou nejdůležitější radu jste v životě dostal a neuposlechl ji?

Vykašli se na tu buchtu. To znáš taky, ne? Každej ti říká "tyvole, neblbni" a ty jsi jako náměsíčnej…

Těžký život alfa samců…

57. Víno, nebo whisky?

Oboje, klidně. Ale ne moc.

58. Je pro vás focení práce, zábava, nebo vášeň?

Já mám rád, když udělám dobrou fotku. A povede se to.

59. Může fotografie změnit svět?

Ne, ale může tomu pomoct. Eddie Adams, který vyfotil v Saigonu tu slavnou fotku popravy, nebo Nick Ut, který zachytil běžící popálené holčičky, to byly fotky, jež daly protestům proti válce ve Vietnamu grády.

60. Kde je hranice, za niž nepůjdete při snaze udělat dobrou fotku?

Už jsem o tom mluvil. Když by to pro focené lidi bylo degradující.

61. Terry Richardson, nebo James Nachtwey?

Terryho znám, Jamese taky. Ale James má větší váhu, Terry dělá spíš lifestyle. Já dokonce fotil s otcem Terryho Richardsona. Tak starej jsem. Bob Richardson byl skvělý módní fotograf a pak se z něj stal bezdomovec. Skončil na pláži v Kalifornii. Uchlastal se.

Nastává série otázek umožňující Kratochvílovi ukázat, koho zná a koho potkal. A víte co? U 95 procent lidí by to bylo otravné. U něj ne.

62. Annie Liebowitzová, nebo Helmut Newton?

Helmut! Helmut byl zvíře, s tím jsem se taky potkal. Máme oba fotky v knize Sugar and Spice. Já ho neznal. Potkal jsem ho na mejdanu a říkám, že jsem taky v té knize a jaké fotky tam mám. A on se na mě tak podívá a utrousí: "Ty jeden zlobivý kluku!" Ten byl výbornej.

63. Goran Tomašević, nebo Josef Koudelka?

Tomaševiče neznám. Takže Josef.

64. David LaChapelle, nebo Mario Testino?

Mario, určitě. Oba homosexuálové a je to tam znát, že jo?

65. Canon, nebo Nikon?

Já mám obě kamery. (Na asistenta: "Co myslíš, je v tom rozdíl?") Tak on tomu rozumí, já jen cvakám.

66. Jste zamilovanej?

Ano, pořád. Do své ženy. Skvělá baba.

Správného alfa samce poznáte tak, že mu postupně podlehnete, aniž byste to třeba věděli. U poslední otázky mi došlo, že jsem během rozhovoru naprosto přirozeně přešel do Kratochvílova uvolněného tónu. Vzápětí poté, co rozhovor skončil, jsem mu poprvé zcela mimoděk řekl ve větě "tyvole". Ani nemrkl. Asi jsem nebyl první.

 

Luděk Staněk
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus
reklama

Čeští vývojáři lobbují u státu za lepší podmínky. Hry se mohou stát vývozním artiklem jako auta, říká Bělobrádek

Co prosazují na Šumavě ekologové, je úchylka a masochismus, říká největší šumavský hoteliér Talián

Růžová kola přechází z aktivity nadšenců v byznys. Bicykly zdražují a přicházejí o duši

Česku vyhovují změny, kterými má projít Evropská unie. Premiér Sobotka je na summitu v Římě podpoří

České podnikatelské baroko: Paláce s výklenky, věžemi a mansardovými střechami i domy jako ze stavebnice

X
Nemáte-li registraci, pokračujte zde
Nepamatuji si heslo
Potřebujete poradit?
Volejte:233 071 197
e-mail: predplatne@economia.cz