Sestavení nové vlády po volbách nebude pro Andreje Babiše jako vítězného lídra jednoduchou záležitostí. Zahraniční politika však nebude tím, na čem se bude půdorys nové vlády lámat. Při pohledu do volebních programů úspěšných stran a hnutí je patrné, že může být konfliktním tématem, nikoliv však nutně. Mocensky uvažující Babiš o ni nemá velký zájem, a proto bude vládu skládat spíše podle toho, kolik ze svých ambicí bude muset obětovat.
Převážná část stran a hnutí zvolených do Sněmovny krátce po volbách koalici s ANO odmítla zcela či v případě, že by v čele vlády stál trestně stíhaný Babiš, což se však v řádu dnů a týdnů může změnit. Pokud si vzpomeneme na výsledky voleb z roku 2006, v jednu chvíli přicházela v úvahu pro mnohé naprosto nemyslitelná koalice Mirka Topolánka s Jiřím Paroubkem. Mnohým problémům se zákonem čelil také bývalý italský premiér Berlusconi, přesto v čele vlády zůstal. Evropští lídři si s Babišem budou třást rukou stejně jako s Berlusconim, zvážíme-li regionální kontext a obavy z oslabování vazby další visegrádské země na EU. Argument ostudy v Evropě může být tudíž spíše snahou o zachování tváře před domácím publikem.
V povolebním vyjednávání se nabízí tři možné scénáře:
1. Obnova dosavadní koalice
Koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL by disponovala křehkou většinou 103 hlasů, pro Babiše je však nejpragmatičtějším řešením. Podobně jako po volbách 2002 by mohla být mimo jiné rámována jako koalice udržující základní kurz české zahraniční politiky, tj. setrvání v EU a v NATO, ve skutečnosti ale půjde o touhu všech zúčastněných zůstat u moci. Koaliční partneři vzešli z voleb oslabeni, a pro Babiše se tak nabízí velký prostor k vyjednávání.
Lubomír Zaorálek by „v rámci zachování kontinuity“ nadšeně kývnul na post ministra zahraničních věcí. Tato varianta by byla přijatelná i pro prezidenta Zemana, který se pro pokračování koalice v minulosti vyslovil a posílil by tím svou již tak silnou pozici v zahraniční politice, zejména v procesu jmenování velvyslanců. ANO se zavázalo k centralizaci agendy ekonomické diplomacie na MZV, což je lákavou nabídkou i pro Zaorálka, který si tento směr zahraniční politiky v předchozím období velmi oblíbil. Kompromisem bude další čtyřleté odložení přijetí eura, které ANO nechce a ostatní strany kvůli němu svou účast ve vládě neobětují.
2. Menšinová vláda ANO
Druhým pravděpodobným scénářem je menšinová vláda ANO doplněná o „nepolitické odborníky“. Při současném rozdrobení Sněmovny má Babiš ideální pozici, jak vyjednávat s menšími subjekty o podpoře či toleranci podobného projektu. Pro získání důvěry potřebuje pouze nadpoloviční většinu přítomných poslanců a odejít ze Sněmovny může leckdo. Polopolitická menšinová vláda expertů by vyhovovala i prezidentu Zemanovi, který by si s Babišem jistě dohodl toho „správného“ (svého) ministra zahraničních věcí.
Nejčastěji se skloňuje obava z přímého či nepřímého podílu SPD a KSČM na vládě. Kdyby tato dvojice opustila jednací sál, Babišovi to co do počtu hlasů stačit nebude. Nedá se ani očekávat, že se nějaká další strana k okamurovcům a komunistům připojí. Možná koalice ANO s SPD za tolerance KSČM by byla vrcholně nestabilní a vládě by hrozil permanentní rozpad podobně jako v letech 2010-2013, kdy tehdejším koaličním enfant terrible byly Věci veřejné.
Lze uvažovat o variantě, že Babiš nabídne Tomiu Okamurovi křeslo v čele Sněmovny a prosazení některé z domácích priorit SPD za přímou podporu vlády. Pokud se podobně domluví s komunisty, má cestu k roli premiéra menšinové vlády otevřenou. Je však velmi málo pravděpodobné, že by se Babiš výměnou za podporu zavázal k referendu o vystoupení z EU či NATO, jak tato uskupení žádala ve svých volebních programech.
Tolerance či podpora ze strany ODS a případně některého dalšího subjektu by měla několik zahraničněpolitických rozměrů. ANO by se kromě domácích ústupků muselo zavázat k navyšování výdajů na obranu a udržení silné vazby na USA, potažmo NATO. Referendum o euru či závazek o vyjednání výjimky pro jeho přijetí by bylo nutným ústupkem pro ODS. Ani ten by však pro Babiše nebyl zásadní překážkou, ba právě naopak.
3. Vláda bez premiéra Babiše
Pokud by Andrej Babiš přeci jen nakonec ustoupil do pozadí a do čela vlády by usedla nestranická osobnost či někdo z přijatelnějších politiků ANO jako Věra Jourová, Karla Šlechtová či Martin Stropnický, celá řada stran by se mohla uvolit ke spolupráci. Kromě zmíněných ČSSD a KDU-ČSL by mohli nakonec s tímto projektem otevřeně či „nohama“ souhlasit i Piráti nebo STAN. Zahraniční politika by si pak zachovala dosavadní podobu s kosmetickými odchylkami a v čele rezortu zahraničních věcí by usedl buď právě Stropnický, nedávno zhrzený Pavel Telička či nějaký nestranický expert. Ministr by rovněž koordinoval politiku se Zemanem, nedošlo by ke zpochybnění členství v NATO ani EU a otázka eura by byla taktně přecházena.
Proti migrantům a za ekonomickou diplomacii
V jakémkoliv uspořádání lze zcela jistě očekávat antiimigrační rétoriku, kterou si ve volebních programech otevřeně či skrytě osvojily skoro všechny úspěšné subjekty. Vzhledem k tomu, že Zemanova zahraničněpolitická role bude zcela jistě posílena, lze předvídat i zpochybňování protiruských sankcí a pokračování prezidentova čínského snění – to všechno s odůvodněním prospěšnosti ekonomické diplomacie. Zahraniční politika se odkloní od již vyčpělého apelu na lidská práva, která tak zcela definitivně přestanou být seriózní součástí zahraniční politiky.
Vít Borčany
Autor je analytikem Výzkumného centra AMO
