Údajně jedinými lidmi, kterým dlužíme loajalitu, jsou ti, co po nás nikdy nechtěli, abychom se tázali po jejich loajalitě.

Americký spisovatel Mark Twain řekl, že politici a plenky by měly být vyměňovány často, a to ze stejného důvodu. Ryby, jak známo, smrdí od hlavy. Také od politiků začne rychle táhnout smrad, jako např. když v prý dobré víře spolurozhodovali o něčem, čehož následky údajně netušili, načež se opět a zas ucházejí o naši důvěru. Co takhle zavést termíny, aby se zabránilo líhnutí dalších a dalších kariérních politiků, politické únavě a opotřebovanosti politiků, kteří přežili svou užitečnost?

V mnoha zemích se v reakci na situaci, kdy mají stranické zájmy a nominace přednost před odborností a zájmy celé společnosti, mluví a píše o potřebě vlády odborníků. V Norsku je to prý celé obrácené: tam je řada lidí přesvědčena o tom, že odborníci mají příliš vlivu na chod politiky a že to vede tolikrát i k chybným rozhodnutím.

Opravdu jsou politici našími služebníky? Podle médií norští politici v rostoucí míře někomu slouží, jako třeba lobbistickým agenturám, konkrétně zejména jedné významné s názvem First House, kolem níž se točí řada politiků, aby různým firmám pomáhali překonávat a někdy obcházet právě tu politiku, kterou oficiálně razí a odpovídají za ni. Ústavní odpovědnost se dostává do sporu s interními pravidly a důvěrnými smlouvami biznisu. Mocenská rovnováha a demokratická transparentnost by byly neslučitelné s potřebou rozvoje podnikání.

Tito politici klamou již pěkně dlouho polopravdami a zatajování firem, jež byly jejich zákazníky, nicméně to jim nebrání v tom, aby dělali mrtvého brouka, dojde-li na řeč o těch střetech zájmů a paradoxech, k nimž vede jejich loajalita více pánům. Moc a vliv těchto agentur zároveň vytěsňuje jiné organizace a skupiny, jež nemají na to, aby prosazovaly svůj vliv. 

Užívají kódy v podobě hezky a pozitivně znějících slov, která ve skutečnosti znamenají zhoršení situace v řadě oblastí. Z černé barvy dělají bílou. Ostatně mnoho témat nelze nastolit, dokud s nimi nepříjdou a vysloví je ti praví. Jakoby sníh nebyl bílý, krev rudá a trává zelená, dokud to neposvětí ti, kteří mají díky médiím propůjčenou autoritu.

Špatně nastavený radar politiků často vede k tomu, že mlčí o tom, co by lidé zrovna potřebovali, aby se probíralo a řešilo. Norská voličská krajina je polarizována a propast mezi elitami a lidem se zvětšuje. Podle četných prohlášení tradičních voličů sociální demokracie se strana dost nesoustředila na prodej vlastní politiky a nebyla dostatečně vyhraněná při komunikování svých zásad a srdečních záležitostí, což ji odcizilo voličům. Přestali vnímat rozdílů mezi Dělnickou stranou a ostatními stranami.      

Podle některých politických analýz se největší pravicová strana Høyre dlouho přibližuje sociální demokracii. Na účasti ve vládě nejvíce prodělala vyhraněnější a ve svých výrocích výstřednější až outsiderská Pokroková strana, jež má za čtyři roky natolik sestřihnutá křídla a drápy, že daleko méně působí jako hrozba a výzva ostatním. Spíše je již dobře začleněná do establistmentu. Při účasti ve vládě se podle některých stala podobnější jiným stranám.

To, že dělníci přestávají volit tradiční levicové strany, je jevem, jenž se šíří napříč Evropou. Vysvětlení se hledá v tom, jak se v posledních desetiletích s voliči zachází. Jeden z nich to řekl tak, že „nejprve nás pomočí, pak o nás tvrdí, že smrdíme.“ Některé strany, většinou ty levicové, mnohdy vyčítají voličům, že často volí i ty, které označují za populisty, podceňují a infantilizují je, potupně jim nadávají do extrémistů, rasistů atd.

Oproti Evropě není úbytek voličů sociální demokracie ještě tak dramatický, to ale neznamená, že lavina ještě nezačala. Navíc na rozdíl od řady jiných zemí voliči tentokrát masivně neutíkají ke krajní pravici, nýbrž ke krajní levici a experimentují se stranou Zelených, jež, pokud, bude mít vliv, by znamenala hřebík do rakve mnoha běžným zvykům. Například by se lidé ve větších městech už většinou nepřepravovali v autech. Další voliči, kteří mají pocit, že je nikdo neslyší a že jim a jejich starostem strany nerozumí, volí z protestu Senterpartiet (Stranu středu). 

Současný volební zápas je pro policii a osobní strážce dosud nejnáročnější. Podle norské veřejnoprávní televize NRK nebylo nikdy střeženo tolik politiků. Radí jim, aby se vyhýbali některým činnostem a místům a sestavili seznam potenciálně nebezpečných osob. Tajná policie kontroluje některé osoby, které na internetu vyhrožovaly. Rovněž obavy z manipulace voleb hackery jsou velké.  Odevzdané hlasy se budou přepočítávat ručně.

Jste příliš hloupí na to, abyste volili? Plakáty s tímto textem zdobí stěny veřejných budov v Norsku, což asi na chuti volit příliš nepřidá. Než se budete smát dětem za to, že věří v Mikuláše, pamatujte, že jsou dospělí, kteří věří v politiky.

Volební kampaně se změnily. Stále méně lidí sleduje diskuse v televizi a v rozhlase. Převážně jsou to ti starší a hlavně jsou to ti, kteří volí poprvé. Velká část komunikace s voliči se přemístila na Facebook a do dalších virtuálních společenství. Někteří lidé se ptají, zda stále existuje společný norský systém, společný proud zpravodajství a diskusí, který by se dostával k příjemcům napříč generacemi.   

Řada voličů se rozhodne na poslední chvíli a zároveň příliš nedá na dobré slovo. Nesnaží se o stranách dozvědět co nejvíce, (což prý dokládají na Internetu nejvíce vyhledávaná hesla na osoby jednotlivých politiků), nýbrž volí spíše impulzivně a na základě povrchní sympatie a nesympatie.