Francouzský prezidentský nováček Emmanuel Macron bude v pondělí pokračovat ve svém hvězdném seznamování s globálním světem. V Paříži se setká s ruským protějškem Vladimirem Putinem, který do Versailles přijíždí otevřít výstavu o Petru Velikém.

Vzhledem k minulosti, jakou francouzská politika má ve vztahu ke střední Evropě a k Rusku, je na místě si položit otázku, zda se Česko a další země regionu mají schůzky Macron – Putin obávat. Odpověď je nejednoznačná, ano i ne.

Ano, protože Macron je na mezinárodní scéně nezkušený a bude chtít završit své první kolo působení na mezinárodní scéně něčím výrazným. Protože otázka vztahu k Rusku hrála i drobnou roli ve francouzské kampani a Macron se označuje za středového kandidáta, je možné setkání s Putinem označit za svého druhu ústupek voličům všech těch poražených kandidátů, kteří chtěli nějakým způsobem vztahy Paříže a Moskvy vylepšit.

Druhým důvodem, proč se obávat, je nejasný vztah Francie k postkomunistické střední Evropě, která se na Paříž ve velké míře dívá optikou dnes již klasického výroku prezidenta Jacuqese Chiraka z dob útoku na Irák. Noví členové EU tehdy podpořili americký krok a Chirac jim vytkl, že propásli příležitost mlčet. Macron svým způsobem na Chiraka navázal jedním výrokem z volební kampaně o tom, že by EU měla být přísnější na Polsko a Maďarsko s jejich autoritářskými tendencemi.

Francouzi, kteří nemají ve střední Evropě velké strategické investice, jako by nechápali, proč Středoevropanům a Pobalťanům vadil zamýšlený prodej výsadkových lodí Mistral Rusku. Francouzská vůle při dojednávání míru na Ukrajině se jaksi vytratila. Nejnověji potom Francouze rozhněval způsob, jakým polská vláda loni na podzim zrušila kontrakt na dodávku vrtulníků firmy Airbus.

K nejistotě Středoevropanů (s výjimkou Slováků) potom přispívají Macronovy ambiciózní plány na posílení eurozóny jako jádra Evropské unie a poznámky o posílení evropského obranného pilíře ve spolupráci s Německem po odchodu Británie z EU. Londýn právě středoevropské země viděly jako přirozenějšího spojence, který je chápe nejen v obranných otázkách, ale třeba i v liberálním přístupu k ekonomice. Jenže při podrobnějším pohledu do celkového nastavení francouzské politiky a oživujícího vztahu s Německem není třeba propadat panice.

Francie si bude muset najít nějaký způsob, jak se znovu "dostat" do střední Evropy. Jak zaznělo na jedné z debat bezpečnostní konference Globsec v Bratislavě, plánovaná schůzka Výmarského trojúhelníků, tedy Francie, Německa a Polska v srpnu je náznakem, že Macron se bude snažit regionu nabídnout nějakou pozitivnější agendu. Toho by měla využít i česká diplomacie a pokusit se nějak nově nastartovat vztah s Francií, který v posledních letech spíše skomíral.

Celá Visegrádská skupina si kvůli odmítání povinných kvót na uprchlíky vysloužila negativní znaménko, jehož odmazání bez změn vlád v Polsku a v Maďarsku bude hodně složité – a to nejen ve Francii. Nečlenské země eurozóny, především Polsko, se nemusejí tolik bát oživlého francouzsko-německého evropského motoru s očekávaným hlubším rozdělením mezi členy a nečleny eurozóny. Je totiž otázkou, zda půjde o blafající diesel nebo hladce a tiše běžící elektromotor, který ovšem bude mít kvůli nedostatečné kapacitě baterie krátký dojezd.

Některé Macronovy plány na utužení eurozóny jdou přímo proti německým záměrům. Berlínu v tomto případě především vadí společná odpovědnost za dluhy. Navíc, pokud Macron získá v červnovných volbách dostatečnou podporu v parlamentu, tak bude pro nejbližší roky plně zaměstnán domácí politikou a reformami a smělé evropské plány se octnou na okraji.

Až si tedy Macron a Putin budou potřásat rukama, není nutné se zbytečně znepokojovat. Ale vyplatí se sledovat, jak dlouho stisk bude trvat a komu dříve zbělí klouby. Už při setkání s americkým kolegou Donaldem Trumpe nový francouzský prezident osvědčil pevný stisk.