Rok se s rokem sešel a s listopadem vrcholí Cena Jindřicha Chalupeckého. Finalisté letos vystavují v Brně. Brno bohužel leží na Moravě. To podstatné se však nakonec stejně koná v Praze: bilanční výstava s názvem Silver Lining. Každý z dosavadních pětadvaceti laureátů zde představuje ukázku svého umění. Namátkou vybíráme některé…

Velkorysou metaforičnost vtiskl výstavě už Dominik Lang svou symbolickou výstavní architekturou. Pro funkcionalistický palác totiž našel geniální protiklad: rozčlenil prostor obřími vaječnými skořápkami. Návštěvníka, který netuší, že Langův počin je další rafinovanou ukázkou jeho promyšlené kritiky výstavních institucí, by dílo mohlo zaskočit stejně jako jeho „díra v překližce“. Obdobnou práci s prostorem by totiž návštěvník očekával spíše v instituci typu dětský koutek v IKEA. Dílo tak testuje divákovy percepční dovednosti a v podtextu klade krajně zneklidňující otázky: bylo vejce uvařené naměkko, či natvrdo? Nebo se jedná o manifest buržoaznosti, jejíž vnitřní identitu vystihuje vejce do skla? A neřítí se lidstvo do katastrofy stejně jako dinosauři?

Inspiraci bezpečným prostorem dětství nezapře ani Eva Koťátková, která zde umístila naddimenzované nůžky, které vybízejí k úvahám o výchově dětí, kalení oceli, mikroskopech, Velkém třesku i budoucnosti demokracie. Apoteózou i nekrologem dětského světa je pak parník Davida Černého, evokující známou plastovou hračku. V Černého pojetí se loďka potápí, čímž dochází k dekonstrukci našich konstrukcí.

Cena Jindřicha Chalupeckého bývá kritizována za to, že před klasickým řemeslem malby či sochařství upřednostňuje konceptuální a postkonceptuální umělce. Silver Lining však dokládá, nakolik je tato kritika lichá. „Američané se pokoušeli vyvinout něco namísto přírodního kaučuku. Podařilo se jim vyvinout inteligentní plastelínu, ale zjistili, že se nedá použít. Pro mě je to takové využití chyby,“ objasňuje Roman Štětina smysl bílých kostek a kuželů, pokrytých lesklou hnědou hmotou; v jeho podání se z prostých tvarů stává burleskní esej o subatomární realitě gumy.

„Vnímání reality je u mnoha umělců mnohonásobně intenzivnější a komplexnější,“ vyznává se v doprovodné publikaci k výstavě významný český umělec, jenž položil pérko z propisky na elektrický rozvaděč a své dílo nazval „Pružina“. Myšlenkovou hloubkou může lapidárnímu počinu Michala Nesázala konkurovat jen Jiří Skála. Ten v galerii nechává po padesát dní zády k sobě sedět dva figuranty, kteří si čas od času vymění zápisník. Učí se vzájemně svůj rukopis. Tato performance je mnohovrstevnatou meditací nad obtížemi komunikace, pokud spolu lidé nemluví.

„Zkrátka jsem chtěl vystavit několik svázaných chlapů,“ vysvětloval v roce 2008 Radim Labuda své dílo Velcí mužové, jež mu vyneslo chalupářské vavříny. Labuda své téma neopouští a po sedmi letech se dopracoval jeho zcela nových rovin: namísto robustních mužů nyní svazuje a natáčí jemnější typy s kravatou.

Drobnost, která potěší: rektor Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk opět prokázal promyšlený metodologický přístup - na jeden z panelů napjal pomocí sešívačky prasklý balonek. K vidění je i starší dílo Jána Mančušky, který z nejrůznějších kartáčů, brček a dalších domácích potřeb vytvořil celou vesničku domečků pro panenky. Toto subtilní gesto sugestivně apeluje na divákovy vlastní dávné prožitky z hodin výtvarné výchovy a povyšuje tak kutilství na obecně platnou ontologickou zkušenost; v jemnějších valérech díla lze docenit jeho podporu rozvoji jemné motoriky u dětí a dospívajících.

„Šestnáctku a sedmnáctku jsem nikdy nenašla, a to jsem tu každý den,“ připravuje mne milá paní kustodka, podávaje mi áčtyřkový seznam exponátů. Není divu, žhavým trendem expozic je radikálně levicové gesto: vystavit v galerii něco, co tam není. Umělci tak subverzivně revoltují proti diktátu zavedených galerijních institucí, jež mají na vystavujícího umělce svazující požadavek fyzické přítomnosti jeho děl.

Širokou a invenční paletu strategií, jak v galerii nebýt, doplňuje ještě Barbora Klímová. Ta zde vyvěsila text o exponátech, s kterými kdysi v CJCH zvítězila; tímto imaginárním návratem svých předmětů, transformovaných na ne-předměty, dokázala úspěšně narušit časoprostorovou jednotu Veletržního paláce.

Po návštěvě výstavy nemůže nikdo zůstat na pochybách, že čeští umělci vytrvale podrobují přesné reflexi zásadní společenská témata a dávají tvůrčí odpovědi na nadčasové otázky lidského ducha. Kéž Cena Jindřicha Chalupeckého i nadále zůstane institucí, jenž věrohodně prokazuje zásadní význam umění v životě společnosti!