Aféra s tajnými nahrávkami rozhovorů vládních politiků u obědů a večeří se po týdnu stala pevnou součástí polského veřejného života. Týdeník Wprost včera podle očekávání přinesl další dávku přepisů, kromě jiného i z oběda ministra zahraničí Radoslawa Sikorského s bývalým ministrem financí Jackem Rostowskim.

Z tohoto rozhovoru vyplývá především to, že Sikorskému, který se na veřejnosti prezentuje jako dokonalý britský gentleman, rozhodně není vzdálená mluva hospody páté cenové skupiny, i když právě sedí v jedné z nejluxusnějších varšavských restaurací. Přepisu v této souvislosti porozumí i ti, kteří neumějí polsky.

To, že nadává na Američany a nevěří jejich spojeneckému svazku a že Poláci mají nízkou sebedůvěru, není pro ty, kteří sledují Sikorského názory v poslední době, zas až tak velkým překvapením.

Šéf koncernu PKN Orlen Jacek Krawiec v jiné nahrávce, kde domlouvá s představitelem vlády cenu benzínu, nejde pro hrubé slovo také daleko. V tiskovém prohlášení uvedl, že se všem dotyčným osobně omluví.
Je těžké odhadnout, co dalšího mají ještě zatím neznámí autoři nahrávek k dispozici. Sikorski řekl, že aféra je dílem organizované zločinecké skupiny, která by měla být stíhána. Jen neví, jaké.

Zatím jedinou stopou je výslech manažera restaurace, kde se odehrál jeden z kompromitujících rozhovorů. Někdo hovoří o spiknutí bývalých členů ochranky ústavních činitelů, novináři z Wprostu naznačili, že jim nahrávky dal nejmenovaný podnikatel.

Co je kromě hrubosti výraziva - na kterou má i politik v soukromí právo jako každý jiný občan - zarážející, je fakt, že aféra vypukla jen pár dní poté, kdy se polští politici v rámci oslav pětadvaceti let od prvních svobodných voleb, chlubili tím, jak výborně zvládla jejich země transformaci a jak má skvěle našlápnuto do budoucna.

Pokud ale politická rozhodnutí vznikají tak, jak naznačují zatím známé nahrávky, je stav polských politických institucí mnohem horší, než obrázek načrtnutý během oslav s Barackem Obamou. A Poláci v tom samozřejmě nejsou v postkomunistickém světě výjimkou. Jen jsou největší a rádi se svými úspěchy chlubí, o to drsnější pak může být probuzení z takového snu o krásném obrazu ve světě.

Lakování narůžovo je samozřejmě povinnou disciplínou každého politika. Ale polská verze wikileaks ukazuje, že pod lakem se skrývá jen chabá nosná konstrukce s tenkými stěnami, nikoli bytelná stavba demokratických institucí.