Deset až patnáct minut strávili americký prezident Barack Obama a jeho ruský kolega Vladimir Putin při oslavách 70. výročí vylodění spojenců v Normandii v "neformálním rozhovoru". Alespoň podle kanceláře jejich hostitele, francouzského prezidenta Francoise Hollanda.

Pod dohledem německé kancléřky Angely Merkelové se zhruba na stejnou dobu zastavil Putin po společné fotografii k rozhovoru s nově zvoleným ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Dokonce si prý podali ruce.
Podle oficiálního vyjádření kanceláře ruského prezidenta vyzvali k ukončení krveprolití na Ukrajině, podle Francouzů se bavili hlavně o ekonomických dopadech ukrajinské krize. V pondělí totiž vyprší prodloužené ultimátum ruského Gazpromu, který chce od Ukrajinců platby za dodávky plynu předem.

Pečlivě aranžovaná choreografie v okolí bývalé vyloďovací pláže Sword byla ojedinělou příležitostí, jak umožnit průlom ve velmocenské politice posledních měsíců. Jinak totiž nelze nazvat různé pokusy západních státníků na jedné straně ruského vládce potrestat za obsazení Krymu a vyprovokování násilí na východní Ukrajině, na straně druhé se s ním domluvit a přesvědčit ho, aby zmírnil svoji agresívní politiku.

Jako za studené války

Důrazem na roli velmocí, na studium gestikulace jednotlivých politiků, kvůli nejistotě ohledně záměrů jednotlivých stran, špatně čitelného domácího vývoje v Rusku se Evropa vrátila do časů studené války.
Je tu ale jeden obrovský rozdíl. Dříve jednoznačně euroatlantická velmoc Spojené státy americké se do Evropy jako by vrací. A sami Evropané jsou tváří v tvář novým výzvám (když tedy nepoužijeme to ošklivé slovo hrozby), značně nejednotni.

Evropané jako by zapomněli na historii kontinentu. Otřesení ekonomickou krizí a znejistělí osudem historického projektu evropského sjednocení se vracejí k politice národních států, která se mimo jiné promítá právě v návratu velmocí. Putina s Porošenkem donutili na chvíli zasednout ke společnému stolu Merkelová a Hollande, nikoli Van Rompuy a Barroso.

Ještě náročnější muselo být dát dohromady Obamu a Putina. Obama během svého nynějšího evropského turné několikrát vyzval Putina, že záleží jen na ruském prezidentovi, jaké možnosti dalšího vývoje si vybere. Barack Obama válčí slovy dosti umně, při svých projevech ve Varšavě dokonce několikrát spatra polsky pozdravil, ale během posledních velmocenských tanců - včetně toho v Normadii - se nepřiblížil muži, s ním kdysi býval často srovnáván, pokud jde o politický a rétorický talent - Ronaldu Reaganovi.

Ten před třiceti lety ve skvělém projevu v bývalé německé pevnosti Pointe-du-Hoc na vyloďovací pláži Omaha, kterou dobývali američtí rangers, řekl něco, co by dnes měl Obama Putinovi přímo vtlouci do hlavy. "Je zásadní morální rozdíl mezi použitím síly k osvobození a použitím síly k dobývání," řekl Reagan svým nenapodobitelným stylem.

A o pár minut později zdůraznil něco, co by si měli zase dobře zapamatovat všichni současní západní politici včetně amerického prezidenta a jeho západoevropských kolegů. Poté, co zdůraznil - v roce 1984, tedy na počátku pěrestrojky a při nesmělých pokusech o dohodu se Sovětským svazem - , že spojenecké armády jsou v Evropě připraveny k obraně demokracie, Ronald Reagan pravil: "Naučili jsme se, že izolacionismus nikdy nebyl a nikdy nebude přijatelnou odpovědí tyranským vládám, které mají expanzionistické záměry."

Co by asi Reagan řekl francouzskému prezidentovi, který schvaluje prodej útočných zbraní zemi, jež ohrožuje vlastní spojence?

Američan míní, Rus mění

Jiný kontext, jiná doba může znít námitka. Nebo americky patetické. Ano, ale odkazující k základním hodnotám svobody a demokracie, na které pohodlní a do rezervací svých malých a stále méně konkurenceschopných států uzavření Evropané tak snadno zapomínají.

Barack Obama při své návštěvě ve Varšavě Polákům slíbil s odkazem na "nepomoc" spojenců v roce 1939 a Jaltskou konferenci v roce 1945, kde Západ nechal střední Evropu Stalinovi, že v těžkých chvílích nebudou sami. Jak ale věřit slovům muže, který třeba v Sýrii narýsoval červenou čáru (použití chemických zbraní jako podmínku amerického zásahu), aby se z ní pak vykrucoval.

Ano, Obama chce především donutit (Západo)Evropany, aby přestali myslet jen na svůj domácí píseček a dokázali se rozhlédnout za nejbližší humna. A přestali se tak spoléhat na Ameriku, že je vytáhne z průšvihu, jako to udělala třikrát v minulém století.

To znamená být aktivnějšími vůdci a neustupovat násilným změnám mezinárodního prostředí. Zatímco západní politici mluví, Putin mění realitu. Ruský prezident prostě umí velmocenskou politiku lépe než jeho partneři (protivníci?), kteří mají postmoderní pocit, že některé metody jako je posílat armády obsazovat cizí území jsou zastaralé. Co na tom, když jsou účinné.

Reagan uměl velmocenskou politiku používat velmi dobře. A v Michailu Gorbačovovi našel odpovídajícího partnera (protivníka?). Společně změnili svět víc než možná chtěli.

Jsou náznaky, že Obama zřejmě chtěl být také takovým prezidentem. Ale realitu mění Putin. Evropané jen útrpně přihlížejí. A jeho recept (nejprve použij sílu, změň rozložení sil v prostoru konfliktu ve svůj prospěch, nejlépe nevratně, a až potom změnu obhajuj) si osvojují při konfliktech v Jihočínském moři Číňané.

Vítejte v (staro)novém světě velmocenské politiky!