Paradoxy nepolitické politiky
Shromáždění asi dvou stovek občanů proti vládě Jiřího Rusnoka začalo vystoupením zástupkyně iniciativy Inventura demokracie Kristýny Opletalové takto: „Dobrý den, vítejte na demonstraci, která není politická!“. Ondřej Liška, svolavatel prvního většího protestu proti zvůli prezidenta Zemana ve věci jmenování Martina C. Putny profesorem, se musel hned na začátku v diskusích na síti Facebook distancovat od toho, že je politik: „Shromáždění svolávám jako občan, nikoliv jako předseda Strany zelených!“. A konečně, Andrej Babiš si založil politickou stranu ANO 2011, která ale podle něj není stranou politiků, ale hnutím - i když se jeho straníci občas přeřeknou.
Tyto paradoxní myšlenkové pochody a zmatení pojmů nelze považovat za projev či kalkul individuální, jsou spíše symptomem situace v naší zemi. Situace, ve které nedůvěra v politický systém vede ke zmatení pojmů, což je základem až orwellovsky nesmyslných promluv. Ty ovšem právě v kontextu postoje českého veřejného mínění k politice mají „svou logiku“. Ostatně, každá mobilizační ideologie má „svou logiku“. I ideologie anti-stranictví.
Text Milana Zeleného ZDE
Jak je tedy možné, že představitelka iniciativy Invetura demokracie vážně tvrdí, že svolává nepolitické shromáždění? Chce snad naší polis rekonstruovat nepoliticky za pomoci veřejných shromáždění? V jakém výkladovém schématu je možné pokládat veřejně organizovaný protest proti vládě a prezidentovi za nepolitický čin? Mou tezí je, že došlo ke spojení Havlova odkazu nepolitické politiky se současnou frustrací zjevně dysfunkčním politickým systémem naší země.
Havlovo pojetí nepolitické politiky má kořeny v disidentské diskusi o postavení Charty 77. Z toho plyne, že vzniklo v rámci totalitního státu. V tomto případě slovo totalita nejlépe definuje Hannah Arendt jako situaci, kdy není rozlišeno soukromé, veřejné a státní (mimochodem, dodnes slýchám, že univerzity a televize jsou státní instituce). Jenom v takovém rámci funguje orwellovská úvaha o tom, že sex je protistátní čin. V takovém rámci jsou dlouhé vlasy útokem na stát. A hlavně, v takovém rámci nemůže existovat cokoliv veřejného, tedy politického, aniž by to bylo systémem vnímáno jako stranické. Nepolitická politika v takové logice smysl má. Diskuse může být - a byla - na téma, zda se máme této logice přizpůsobovat.
Přes všechny problémy naší demokracie současný systém rozlišuje veřejné od státního a soukromého. Proto mimo jiné také vůbec můžeme uvažovat o střetu zájmů, jako když si majitel soukromé bezpečnostní agentury Vít Bárta založí Věci veřejné, aby se pokusil dostat na státní post ministra vnitra (nebo tam aspoň dosadil Radka Johna). Proto bychom asi nebrali jako normální, kdyby se šéf největší firmy potravinářského průmyslu stal ministrem zemědělství. Přes všechny střety zájmů toto rozlišení už náš systém deklaruje.
Proto bychom měli také dobře chápat vztah mezi občanskou společností, zájmovými skupinami a politickými stranami. Je totiž jasné, že nerozlišovat nelze, na druhou stranu udržovat mezi těmito tělesy propast také nejde. Když tedy demonstruje občanská společnost (kam patří i odbory), tak je to politikum a nelze to brát jako výtku. Je to ale politikum nestranické. Pro zájmové skupiny nejlépe platí pojem lobbying. Ten se nám ale díky neexistenci regulace lobbyingu (tu mají i v USA) podařilo dokonale zdiskreditovat a posunout za hranice srozumitelnosti. V pravém slova smyslu v ČR lobbying nikdy existovat nemohl, to čemu tak nyní říkáme má jiné jméno: klientelismus. Právě tyto paradoxní nepřesnosti v pojmosloví ukazují na zmatenost myšlení a nemohou vést k rozumnému jednání.
Proč u nás stranický systém nefunguje a k čemu je nám dobrý?
Milan Zelený dovozuje nefunkčnost systému politických stran z axiomů stranictví. Empiricky pak potvrzuje tím, že antická politika se beze stran obešla a dokonce dala světu osobnosti, které obdivujeme dodnes. Skepsi k tomu, že ve společenských jevech a procesech vůbec mohou existovat nějaké železné zákony založené na poznání axiomů společenského dění dobře popsal a argumenty doložil Karl Raimund Popper (Otevřená společnost a její nepřátelé). Zeleným popsaná nefunkčnost politických stran je pravděpodobná, nikoliv však nutná. Pravděpodobnost je v tomto případě podmíněna různými faktory, o některých pojednám níže.
Empirický doklad kvalitou antické nestranické politiky se sluší doplnit právě o několik faktorů, které antickou politiku formovaly nikoliv nahodile, ale podstatně. Zaprvé to nebyla politika masová, občanů, kteří se jí mohli účastnit, byl zlomek. Dokonce ani tak výjimečné osobnosti jako Aristoteles na plnohodnotné (tedy politické) občanství nedosáhly. Na podstatný rozdíl antické a moderní demokracie ukazuje také Benjamin Constant (The Liberty of the Ancients Compared with that of the Moderns), když dokládá, že v antice byl jedinec daleko více členem komunity, jejímuž tlaku podléhal, než moderní jedinec, který se těší individuálním svobodám. Případ Sókrates dávám jako jeden za všechny. O tom, že ani antická politika nebyla prosta nectnosti nás zase poučí První řeč proti Catilinovi a buďme rádi, že do našeho parlamentu se chodí s „jen“ igelitkou a nikoliv dýkou. Obracet dnes oči a antické politice je inspirativní, ale analyticky ne moc přínosné.
K čemu tedy moderní instituce politických stran je? Tak jako většina dnes vysmívaných institucí (odbory, byrokracie) měla - a já tvrdím, že má stále - demokratizační a emancipační potenciál. Má zajišťovat rovný a všeobecný přístup k zásadnímu politickému právu, totiž být volen. Na rozdíl od Zeleným postulované antické osobnosti, musí dnešní nezávislý kandidát oslovit řádově více lidí, už proto, že právo volit bylo notně rozšířeno. To je velmi finančně, časově a organizačně nákladné.
Ano, můžete být nezávislý jako Jan Fischer a obklopit se bohatými podporovateli, ale nevím, čím toto prospělo české demokracii. Ostatně, přímá volba ukázala jasně, že bez podpory kapitálu, a to včetně kapitálu politických stran, nelze uspět. I Jiří Dienstbier se nakonec rozhodl nekandidovat jako občanský kandidát, ale jako stranický - což mu vyneslo miliony ze stranické kasy. Strana z velké části pokryla i velmi nákladnou kampaň Karla Schwarzenberga. Přímá volba má také podstatné chyby a nelze od ní čekat žádnou spásu. Ostatně, ve státě, kde je zájem o politiku spíše stigmatizující, nemůže přímá volba fungovat. Navíc i současný systém dává lidem dost přímé prvky, kterých ale nevyužívají (více o tom píši zde).
Tato úvaha o nákladech dnešního nezávislého ukazuje ještě jeden bod. Na rozdíl od antiky, dnes občané žijí ve světě velkých korporací, tedy kapitálu, který se - zvláště při české absenci pravidel - přelévá mezi státem, médii a politickými stranami. Koupit si jednoho nezávislého (anebo na něj jiným způsobem vyvíjet tlak) je lehčí než si koupit celou stranu. Toto už pochopil i Vít Bárta, který snad příště raději nakoupí pár nezávislých.
Zkrátka, chce-li občan České republiky být aktivně účasten na politice, neměl by být omezen tím, jestli na to má zdroje či ne. Navíc, měl by být schopen o svých idejích přesvědčit straníky a nejlépe pochopit demokratické procesy uvnitř své strany. A ano, jako v každém kolektivu se to neobejde bez diskuse a kompromisu - to ale nutně nevede ke stádnosti. Strana by mu pak měla poskytnout zázemí takovou prodiskutovanou myšlenku přetavit v zákon. Tento potenciál ve stranách je a má sloužit jako překážka všem, kteří si ze státu chtějí dělat firmu.
Víme ale, že takto to u nás funguje spíše výjimečně. Mou tezí je to, že volná soutěž politických stran u nás nikdy nemohla fungovat, protože k ní nikdy nebyly podmínky právní a společenské. Právními podmínkami myslím existenci zákona o financování politických stran a jeho vymáhání. Ostatně, bezzubost dohledu na financováním kampaně jasně ukázala i přímá volba prezidentská. Další dva zákony, které souvisí s kvalitou, ba možností, existence stranického systému: zákon o státní správě a obsazování orgánů firem se státní účastí. Tudy totiž vede unfair cesta k financování politických stran, ale také odměňování straníků, jejichž jediná kompetence je „být první ve frontě“.
Společenskou podmínkou myslím obecný nezájem až pohrdání politickými stranami. Jak ukazuji jinde, malé členské základny českých politických stran a stigmatizace stranictví vyhovují jen jedné skupině - těm, kteří strany chtějí ovládat pro své vlastní účely. Čím méně členů, tím lépe to jde. Také proto, že v našem systému jsou strany velmi decentralizované, takže v jednotlivých buňkách jsou maximálně desítky členů. Velrybáři vědí, jak tyto buňky ulovit a dostat tak své delegáty na sjezdy. Dokud bude stranictví ostrakizované, budou to mít snadné.
Cesta ven: rehabilitujme politické strany, rekonstruujme stát.
Z toho, co jsem tu v dialogu s článkem profesora Zeleného uvedl, mi vyplývá, že než zatracovat systém soutěže politických stran, který tu nikdy nefungoval, měli bychom se pokusit jej etablovat. Je jasné, že dosud fungující parodie na politické strany jsou již unavené, občanská společnost (která mj. trpělivě prosazuje zákon o financování stran) ale sílí. Mimo sněmovnu také čeká dostatek stran, které jsou připraveny hrát fair a mají na kandidátkách tradičně bezpartijní osobnosti. Potřebují k tomu ovšem členskou základnu. Takže, chcete-li přímou demokracii, běžte se přímo za nimi podívat, ať už je vaše volba jakákoliv. Neudržujme umělou propast mezi stranami a občany.
