Minulý týden prohlásil Jiří Kostečka, předseda Asociace středoškolských češtinářů, že "jestliže středoškolák nemá o pojmech [Buchenwald a Dachau] povědomí — ze školy, z četby, ze samostudia — nepatří mu maturitní vysvědčení do ruky". Není to poprvé ani naposledy, kdy nějaký veřejný činitel načrtl hranici, za níž začíná nevzdělanost, za užití jediného faktu. Pro premiéra Nečase byla nutná znalost letopočtu začátku třicetileté války; mimo maturitní kontext lze vzpomenout na devět faktických otázek, na jejichž základě iDnes.cz v květnu 2010 prohlásilo, že Ivana Řápková "prokázala neznalost základů práva". Tento přístup ke vzdělanosti je chybný. 

Fakta jsou bezesporu důležitá a užitečná. Pokud zná maturant z hlavy jména velkých koncentráků a diplomovaná právnička lhůtu pro odvolání v trestní věci, skvěle. Obzvláště ve společenských vědách a humanitních oborech ale nelze jednoznačně říci, která fakta jsou tak nepostradatelná, že by bez jejich znalosti student neměl danou školu absolvovat. Pro absolventy jsou důležité výsledné schopnosti na konci studia — a přestože široký znalostní záběr pomáhá tyto schopnosti získat, žádný jediný správný znalostní výsek neexistuje. To lze elegantně ilustrovat právě na příkladu, který zmiňuje pan Kostečka. Lze si představit navýsost kvalitní maturanty, kteří:

Má takový maturant přehled o tom, jak vypadala moderní historie v posledním století, jak se lidské chování může zvrhnout, jak působí totalitní režimy a jaké jsou jejich dopady? Samozřejmě. A pokud by maturant věděl velmi málo o druhé světové válce a Holocaustu, ale v (de)kolonizaci Afriky a Indie se vyznal jako ve vlastních botách a místo Lustiga měl přelouskaného Chinuu Achebeho, byl by to nepřípustný zločin vůči vzdělanosti národa? Stěží. V podobných permutacích na dostačující kvalifikaci maturanta lze pokračovat neomezeně.

Pokud lidé mluví o "všeobecném přehledu" či "znalosti kulturního kontextu", zpravidla totiž za nutné považují to, co bezpečně znají, a za nepotřebné to, bez čeho se v životě obešli. Jsem přesvědčen, že zde působí především tzv. dostupnostní heuristika: "pokud si na věc vzpomenete, musí být důležitá". (Není divu, že pan Kostečku za nepostradatelné znalosti považuje právě názvy německých koncentračních táborů — však je také pedagogickým koordinátorem vynikající Iniciativy za udělení Nobelovy ceny za mír siru Nicholase Wintonovi.) Mít v očích zkoušejícího "všeobecný přehled" — tedy stejné penzum znalostí, jako má zadavatel testu — není zbytečné; rozhodně to ale není spolehlivá diagnostická pomůcka pro zjištění dostatečné vzdělanosti.

A tak je to s řadou dalších znalostí. Je škoda, pokud si několik Američanů splete Čečnu s ČR či Československem, ale - jak skvěle zmiňuje Peter Kahoun - není to katastrofa. Vhodnou reakcí ale není hodit takové lidi pod vlak jako maturity nehodné nevzdělance, nýbrž je vzdělat, jak činí projekt I know Czechia. Správnou reakci vystihuje Randall Munroe ve svém komiksu: vysvětlit člověku něco, co dobře znáte a on ne, je zajímavější, než se mu za neznalost vysmát.

Nebezpečí naopak tkví v tom, pokud suverénní znalost historických faktů vyžadujeme jako základ vzdělanosti. Pokud není možné bez okamžitého zpochybnění vlastní vzdělanosti připustit, že se mohu kvůli mezerám v tom či onom mýlit, motivuje naše společnost lidi k zakrývání své neznalosti přehnanou sebedůvěrou. Pokud je tedy otevřená neznalost určité množiny historických faktů daní za to, že se vyhneme nebezpečné iluzi vzdělanosti, je to cena více než přijatelná.