Radikální zásah do vedení Ústavu pro studium totalitních režimů vyvolal u nás nebývalou mediální válku politických stran o tuto instituci a její směrování. Je přitom zajímavé, že lidé (z obou táborů), kteří dlouhodobě nejeví zájem o skutečně kritický pohled na naši nedávnou minulost, najednou projevují obavu a pojmenovávají nebezpečí jednostranného „obsazování historie“. Jsme však skutečně v situaci, kdy toto riziko reálně hrozí? V otevřené společnosti, kde desítky historiků chrlí tematické studie či monografie na téma moderních dějin? V otevřené společnosti, kde je téměř nemožné nějaký názor reálně potlačovat a nenechat jej promluvit? Upřímně, nic z toho přece reálné není a být nemůže.

Co se to tedy odehrává? Nejde snad o důsledek naší neschopnosti „vyrovnat se s minulostí“ v minulých letech či dokonce celých dvou desetiletích po roce 1990? Vrací se nám naše zamlčování skutečných důsledků tragických dějin posledního půlstoletí? Důsledků směrem k mentalitě, ztrátě (jakýchkoliv) hodnot, důvěry (v cokoliv)? Nic takového. Všechna ta „vyrovnávání se“ s minulostí v konečném důsledku představují aktuální projekci našich problémů, nejistot a vzájemné nedůvěry. Pokud by totiž skutečně byla minulost, zejména ta „komunistická“, akutním politickým tématem, stálo by za otázku, kde byla v této záležitosti naše slavná pravice v prvním desetiletí po roce 1989? A kde byla naše stejně slavná levice v desetiletí následujícím? Proč je tedy nyní, při vší vyprázdněnosti aktuální české politiky, moderní historie takovým úžasným tématem? Samé otázky, žádné odpovědi. Možná proto, že přes všechnu otupělost představuje právě tato minulost jeden z posledních záchvěvů aktivizace subjektivní paměti, pocitu z něčeho zásadního v našich myslích. Okamžiků, ve kterých můžeme nalézat morální „buď-anebo“. I kdyby tomu tak ovšem náhodou bylo, nic to patrně nezmění na skutečnosti, že v případě této aktuální aktivizace bojujeme bitvy dávno minulé.

Zpřítomnění morálních dilemat, hodnocení a odsudků v dnešní době, která si žije své vlastní problémy, ale může být na druhé straně dobrým impulsem pro pojmenování některých zámlk naší přítomnosti. Není snad naší aktuální „bitvou“ spíše otázka skutečně právního státu? První desetiletí demokracie se vyznačovalo ostentativním popřením právních principů naproti ekonomickým „výhodám“ divokého kapitalismu. A dodnes jsme ve veřejném prostoru svědky soubojů elitních policistů, státních zástupců, ústavních soudců. Žádná demokracie si nevystačí se svobodnými volbami a soutěží politických stran. Nezávislá justice, o které lze v našich poměrech pochybovat, je přece tou skutečnou „dnešní bitvou“.

Druhým alarmujícím momentem jest otázka sociální. Jakkoliv přitom tato věta vypadá jako z konce 19. století, jedná se o zcela aktuální problém našeho 21. století. Je to problém, který bývá na jedné straně až dryáčnicky paušalizován nadbíháním frustrovaným ze strany levice a na straně druhé stigmatizován manipulativní kriminalizací „zneužívání“ sociálních dávek ze strany pravice. Popře však dnes někdo s vážnou tváří vznik ghett, která rozhodně nejsou záležitostí romské komunity, ale problémem sociálním? Budeme se tvářit, že stávající systém si dokáže poradit se sociální nerovností? A nazpět, potřebujeme na tato dilemata „aktivizaci“ prostřednictvím minulosti před rokem 1989? Není odvážnější „bojovat“ teď a tady?

Třetím tématem, které do jisté míry vyplývá z obou předchozích, je postupně se vynořující nebezpečí sklouzávání k jednoduchým řešením, populismu, k „řešení“ přímé demokracie. Je naprosto pochopitelné, že drtivě se projevující nedůvěra v aktuální politické elity iniciuje myšlenky o změně celého systému, nejen konkrétních politiků či stran. Bohužel, neplatí pravidlo, že více demokracie představuje více svobody. Skutečná demokracie pracuje nejen s vůlí většiny, ale i s pojistkami vůči menšinám. Volání po přímém rozhodování, které si v případě potřeby osvojují všichni v rámci politického spektra, je nebezpečným posunem od vyvážené demokracie ke krátkodechému populismu.

Je jisté, že aktuální bouře ohledně situace v Ústavu pro studium totalitních režimů v sobě obsahuje mnohem více aspektů, osobních motivací či obav, než by se dalo postihnout v jedné stručné úvaze. Zároveň jsem hluboce přesvědčen, že energie, která se věnuje tomuto tématu, by měla patřit mnohem palčivějším otázkám. Nabízí se na závěr provokativní (a vlastně nezodpověditelná) otázka, proč tomu tak není…?