Budu-li předpokládát, že text, který HN v pátek otiskly (kompletní rozhovor zde: "Co Klaus sám necítí, nikdy neposlechne") je autentický a Jan Stráský jej autorizoval, pak jde o takřka úplné doznání, podané bývalým ministerským předsedou a dlouholetým ministrem kabinetů, úřadujících v 90. letech.

Vybírám jen to nejúžasnoucnější, jak by řekla Alenka:

- Nechal si od vás V. Klaus poradit, ptá se redaktor? "Říkali jsme mu (tj. Klausovi) spoustu věcí, které možná veřejnost překvapí. Třeba když jsme ho upozorňovali, že je v některých otázkách až příliš sociální. To je třeba otázka nájemného. On pořád argumentoval: Moje maminka bydlí v nájemním bytě a já vím, jak by to dopadlo, kdyby se deregulovalo ... A tím vytvořil problém, který vlastně není ještě dořešen". No, není to krásný argument do sporů o náhradu škody, způsobené regulací nájemného - osobní konflikt zájmů na úrovni ministra financní a předsedy vlády?  

- Takže nechat rozkrást privatizovaný majetek byl záměr? ptá se redaktor. "Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomně cítili", odpovídá bývalý premiér. "Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl." Co nám tohle říká třeba o ceně, kterou dnes stát dostane za ČSA a která neodpovídá ani polovině tržní ceny jednoho velmi olétaného tryskáče? Nebo o tom, jak by tahle země také mohla vypadat, kdyby V. Klaus prosadil svou a mladoboleslavská Škodovka se privatizovala "českou cestou"?

Jan Macháček minulý týden na tomto blogu konstatoval, že prodat ČSA korejským zájemcům za cenu, oceňující celou společnost na cirka 5 milionů eur, je vlastně terno, uvážíme-li, co se v mezidobí stalo například s Malevem, Sabenou, nebo Swissairem. Všechno je to pravda, ale zkusme se třeba podívat, co se za těch dvacet let mezi prodejem Škody Volkswagenu a plánovaným prodejem ČSA Korean Air stalo se Saabem, Roverem, Daewoo, anebo třeba GM a Chryslerem. Bez ohledu na rozdílnosti mezi leteckou dopravou a automobilovým průmyslem neexistuje žádný zjevný důvod, proč by Škodovka, ponechaná v rukou J. Tvrdíků a jiných es státního managementu nebo privatizovaná českou cestou, neměla dnes mít tržní cenu poloviny jednoho ojetého osobního auta, pokud by vůbec ještě existovala.  

- Ohledně oné "české cesty" se redaktor táže: (Tedy) bankovním socialismem za český kapitalismus? A exministr odpovídá: "Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si spočítali, že není jiná cesta, než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí, a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard." 

- A jak to bylo se "sarajevským atentátem", jako koncem první éry V. Klause? "Pro mě to byla opravdu tečka. Ta byla v penězích za privatizaci telefonních sítí, těch 150 milionů na účtu ODS." A jak se na to tvářil V. Klaus? "Samozřejmě že to slyšel. Kvůli tomu se konaly noční schůzky vedení ODS. Nikdy jsem z něj nedostal odpověď, jestli to věděl, nebo ne, co si o tom myslí ... Ale to u něj platí obecně. Na některé otázky nedostanete odpověď, i kdybyste se ptal desetkrát." Tedy ani náznak toho, že ono konto by ve skutečnosti neexistovalo nebo že by peníze na něm byly čisté.

Tak to bychom měli ...

Janu Stráskému je třeba poděkovat za rozseknutí interpretačních sporů o devadesátá léta – i za vodítko k interpretaci mnoha dalších událostí, které v této zemi následovaly, a ještě následovat budou.

A nově emancipovanému státnímu zastupitelství je vhodné připomenout zvláštní promlčecí lhůtu, která platí pro zločiny spáchané při schvalování privatizačního projektu. Tak dávno to od "Sarajeva" ještě není.