V druhé fázi přemýšlení o národní hrdosti se musím přiznat, že znám ten hřejivý pocit, když mi hongkongští kamarádi volají s tím, že si o Česku něco pozitivního přečetli a chtějí po mně podrobnosti. Ráda šířím osvětu i o našich svátcích a tradicích. Má vyprávění o Mikulášovi a vánočním kaprovi jsou docela oblíbená. A taky jsem byla nadšená, když se u nás na univerzitě objevili dva studenti z Prahy, kteří své hongkongské kolegy v úrovni svých znalostí a zkušeností převyšovali o několik tříd. Asi české školství nebude tak špatné. Minimálně ve srovnání s tím hongkongským.

Mnoho věcí, které by lidé žijící v Česku, na Moravě a ve Slezku mohlo těšit se stává zřejmějších až po letech života v cizině. Bereme je u nás jako samozřejmosti a přitom pro většinu lidí žijících v Asii se jedná o něco...a teď ani nevím, jestli mám to slovo použít, ale skutečně mě nic lepšího nepadá. Ano, viděno z Asie je mnoho věcí z naší každodenní reality vnímáno jako luxus. Uvedu několik názorných příkladů z rozvinutého Hongkongu a z rozvíjející se Číny.

Vezměme si například bydlení. V Hongkongu se za velký luxus bere to, pokud si můžete dovolit zaplatit nájem za byt větší než 70m2. Koupit si takový byt je už na úrovni fantazie a zcela mimo reálné možnosti rodin ze střední třídy se dvěma platy. Největší překvapení by ale asi u nás vzbudily rozměry těch hongkongských 70m2. Vychytralí developeři tam totiž rozpočítají a započítají i kousek společné chodby, výtahu a dětského hřiště před domem. A tak se vám klidně může stát, že váš byt o 70m2 má ve skutečnosti jen 49m2. To co bývá označováno za pokoj či „ložnici“ je pak často tak miniaturních rozměrů, že se tam kromě postele už nevměstná vůbec nic.

Seriál: Skvělé Česko

Co se v Česku daří a zlepšuje? Na co mohou být Češi pyšní? Neptali jsme se jako obvykle, kde hledat české nedostatky. Ale obráceně: Čím je Česko výjimečné?

Souhrn článků dalších blogerů žijících ve světě a cizinců žijících v Česku najdete ZDE

Velký luxus je v Hongkongu i volný čas. Lidé pracují dlouhé hodiny do noci a jsou na to patřičně hrdí. Jsou rádi, že práci mají a to dlouhé vysedávání v kanceláři nějak souvisí s jejich definicí úspěchu. Jsou známy případy hongkongských manažerů, kteří se nedokázali přeorientovat na jinou kulturu a chtěli sedět do noci i v kancelářích v Austrálii. Tam se ale se zlou potázali. Nejenže svým pracovním úsilím iritovali své kolegy, ale i svého šéfa, který taky pospíchal domů na grilovačku. Podle Nan Sussmanové, profesorky kulturní psychologie ze City University v New Yorku, která studuje chování hongkongských emigrantů a jejich přizpůsobování se novému prostředí, byli tito pracanti v pohodové Austrálii naprosto ztraceni a museli se učit, co se dělá ve volném času. Jako třeba zajít si do kina nebo na procházku s manželkou, pohrát si s vlastníma dětma, pozvat přátele na zahradní party nebo si přečíst knížku. Mnozí si ale nezvykli, trpěli pocity viny, že svou práci nedělají řádně a raději se po čase vrátili zpátky do Hongkongu. Tam se jim nikdo nesměje, když pracují od nevidím do nevidím.

Z pohledu každoročního návštěvníka není možné nezaznamenat velký pokrok v životní úrovni v České republice, v tom jak se celá země stále více integruje a přibližuje vyspělým zemím Evropy. Třeba jenom to, že si dnes Češi mohou zajet na kávu do Vídně a ani k tomu nepotřebují pas, výhru ve Sportce, ani žádné známosti. To je přece něco úžasného.

Například v takové Číně potřebujete známosti téměř všude a na všechno, prozradil mi můj kamarád Čao Wej z města Čeng-čou ležícího na jižním břehu legendární Žluté řeky, hlavního města provincie Che-nan, kam jsem zavítala koncem června.

Na všechno? Úplně na všechno? Nezdálo se mi to. Nějak mi to nezapadalo do katalogových obrázků Pekingu a Šanghaje, výkladních skříní čínského ekonomického úspěchu.

Celá Čína je prorostlá korupcí a její nitky vedou od obyčejných lidí, kteří chtějí své dítě dostat do dobré školy nebo potřebují ošetření v nemocnici, až do nejvyšších pater politiky, tvrdil mi Čao Wej. Korupce je vlastně takový tmel společnosti. A dodal, že má fantazie ani nestačí na to si představit, jak šílený je dnes život obyčejných Číňanů, kteří žijí mimo hlavní centra obchodu a moci.

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, začínala jsem tušit. Osmimilionové Čeng-čou dnešních dní vypadá jako by se tam přehnala světová válka. Nový tajemník komunistické strany města se totiž rozhodl celé Čeng-čou přestavět, aby ukázal soudruhům nahoře, jaký je pašák a zajistil si další kariérní postup. Podle Čao Weje, vzorného mladého komunisty oceněného za zásluhy, to vše souvisí s absencí voleb. Pokud by se do funkcí volilo, museli by se hodnostáři ucházet i o přízeň svých voličů. V dnešní Číně si ale s nějakou veřejností nikdo nemusí moc lámat hlavu. Malý čínský člověk musí ustoupit vyšším cílům.

Čaovi rodiče přišli o svůj první dům v roce 2005, druhý jim nechali zbořit letos v červnu, tam, kde dnes bydlí se taky brzy bude bourat, a tak se připravují na přestěhování do bytu číslo 4 ve městě. Za tři roky jim na venkově, odkud pocházejí, vybudují panelák o více než 30 patrech, do kterého sestěhují 3 vesnice. Obhlížejí si ruiny svého druhého domu, ukazují mi, kde pěstovali hroznové víno, vlašské ořechy, jablka. Celá ulice by mohla sloužit jako kulisa k nějakému apokalyptickému filmu. Sousedi se z ruin pokoušejí zachránit alespoň nějaké cihly. Nikdo si nestěžuje. Kdo by se postavil do cesty pokroku, ten by se taky mohl dočkat ubytování v chládku za mřížemi.



Dostalo se mi i jedinečné příležitosti nahlédnout do každodenních zápasů běžných občanů. S naivitou sobě vlastní jsem začala shánět letenku nebo jízdenku zpátky do Pekingu. Čeng-čou je jedním z hlavních železničních a leteckých uzlů, a tak mě nenapadlo, že by toto mohl být problém. Ale byl a ne jen tak ledajaký. Lístky prostě nebyly, a to ani po známosti a to ani na zítra, ani napozítří. Možná už nikdy, napadlo mě. Jako bych se najednou ocitla v Číně, kterou si pamatuju před 20 lety. Stovky lidí bojující o jízdenky u přepážek na hlavním nádraží, jako by jim šlo o život. Vychytralí překupníci obchodující s lidským zoufalstvím. Speciální okénko pro cizince, u kterého nikdo neobsluhuje, ale vesele si tam povídají hned 4 nádražáci. Hotely, kde cizince neubytují, ani kdyby se rozkrájel, protože nemají systém napojený na místní policii. Hotely, kde cizince sice mohou ubytovat, ale kde vás slečna Nepříjemná pošle pryč, protože jí obtěžuje jen se na vás podívat. Panoptikum podivných lidí a nečekaných situací. Skutečná Čína 21. století. Nezapomeň o tom povědět svým studentům v Hongkongu, nabádá mě Čao Wej. Neboj se, na tyhle zážitky jen tak nezapomenu, ujišťuju ho.

Čao Wej a tým jeho kamarádů a příbuzných celé odpoledne neodložili telefony. Volali, organizovali, kontaktovali, ale na konci dne to vypadalo, že z Čeng-čou asi neodjedu a ubytuju se maximálně tak někde pod mostem. Nakonec po desáté večer jeden znamý odněkud přinesl kýženou jízdenku na noční vlak do Pekingu pouhé půl hodiny před jeho odjezdem. A já jsem si uvědomila, jak málo se přes veřejně deklarovanou národní hrdost na růst ekonomiky, Olympiádu a lety do vesmíru změnil život obyčejných lidí v Číně.A že bez známostí to tam skutečně ještě asi dlouho nepůjde.

Připadá mi, že Češi v podstatě v hloubi duše chápou, že žijí v zemském ráji na pohled. Na rozdíl od některých našich sousedů odcházejí za hranice minimálně, za prací se témeř nestěhují. Vědí, že žijí v zemi, kde si klidně mohou pořídit normální byt, dostat dítě do školy, koupit si lístek na vlak, odjet a zase se vrátit, v zemi, kde je možné jít do kina nebo si přečíst knížku bez pocitu viny, v zemi, kde maliny chutnají po malinách a jahody voní po jahodách, v zemi, kde se lidé nemusí bát a křivit se, kde si lidé mohou své politiky zvolit a i je veřejně kritizovat, v zemi, kde by si nikdo nedovolil zbourat jim jejich dům, jabloň a celé město, v zemi, kde je možné koupat se v řekách a kde je v noci taková tma, že jsou vidět hvězdy a kde je možné umazat se trávou. Dobře nám to ten praotec Čech vybral.