V minulém blogu jsem reagovala na polemiku Jana Macháčka s mým rozhovorem v magazínu Víkend Hospodářských novin z 10. února, následovala replika Jana Macháčka v podobě dalšího blogu a vzápětí diskuse, tzv. Macháčkova výměna. Pokusila jsem se v rámci ní reagovat na několik poznámek diskutujících, ale zdá se mi přínosné, než tuto diskusi (ze své strany) uzavřu, ještě jasně vysvětlit, proč se domnívám, že je třeba hledat cestu k nerůstu a co to ten nerůst vlastně je. Titul tohoto blogu jsem si vypůjčila z časopisu Sedmá generace 1/2011, toto číslo doporučuji těm, kdo se o otázku růstu či nerůstu hlouběji zajímají.
Než se ale do toho pustím, chci srdečně poděkovat všem, kteří se mě v diskusích k mému i Macháčkovým blogům zastali. Velmi mi to pomohlo a povzbudilo, v reakcích je i řada dobrých postřehů.
Vede ekonomický růst k chudobě?
Tak tedy: Domnívám se, že ekonomický růst je problém. Proč? Ekonomický růst je růst HDP. HDP měří finanční hodnotu toho, co jsme vyprodukovali (výrobků či služeb)během jednoho roku. Nezohledňuje ale přírodní zdroje, které jsme k tomu spotřebovali: Již Jan Keller v knize Až na dno blahobytu upozorňuje, že země, která pokácí veškeré své lesy, prodá dřevo a výtěžek prohraje v piškvorkách, bude mít v tom roce větší HDP, nežli země, která své lesy ponechá netknuté. Mnoho zemí globálního Jihu si touto cestou skutečně prošlo (možná až na ty piškvorky) a jejich lesní pokryv se radikálně snížil během jedné či dvou generací. Vzpomínám na působivou přednášku thajské kolegyně v britské Schumacher College v roce 1993, která podrobně popsala souvislost mezi vykácenými lesy a nárůstem prostituce v Thajsku: Vykácené lesy znamenaly pro vesničany ochuzení, ztrátu živobytí. Řešením byla právě prostituce. Toto není ojedinělý případ. Naopak je pravidlem, že poškození ekosystémů vede k nárůstu chudoby lidí, kteří jsou na nich závislí. Dokládá to např. známá zpráva Millenium Ecosystem Assessment (vyšla česky péčí Centra pro otázky životního prostředí UK jako Ekosystémy a lidský blahobyt) z roku 2005. Dozvídáme se tu, že „statky a služby“ přírody (potraviny, voda, regulace podnebí, tvorba půdy, oběh živin) jsou z velké části přetěžovány, a to dlouhodobě ohrožuje naše přírodní bohatství.
Tato zpráva je pozoruhodná nejen svou snahou kvantifikovat poškození přírody a získat tak ucho ekonomů, ale také upozorněním , že k faktorům, které naše ekosystémy ničí, patří faktory ekonomické….Ačkoliv ale obsahuje spoustu grafů, tabulek a čísel, oko a ucho ekonomů zjevně nezískala. Alespoň ne ucho ekonomů, kteří reagovali v Macháčkově výměně. Jinak by je snad ohrožení našeho přírodního prostředí více znepokojovalo.
Pojďme ale dál: druhý problém s indikátorem HDP je v tom, že neregistruje tzv. nepeněžní ekonomiku. Na to upozorňují hlavně feministické ekonomky: péče o děti či staré lidi v rodině, dobrovolnická práce, péče o domácnost či zahradu…všechny tyto aspekty našeho života nejsou indikátorem HDP zohledňovány. Výsledkem je, že tuto „ekonomiku vzájemné péče“ ekonomie středního proudu neregistruje. Žena v domácnosti není optikou mainstreamové ekonomické teorie produktivní, a tak, podobně jako kdysi socialističtí, i někteří dnešní politici naznačují, že matky by se měly co nejdřív vrátit do práce - aby rostlo HDP.
Pokud ale tuto optiku opustíme, možná nás napadne, že ačkoliv HDP stoupá, jsme vlastně ochuzováni: o přírodní zdroje, rodinné a sousedské vztahy…může růst HDP maskovat nárůst tohoto druhu chudoby? Tento intuitivní vhled potvrzuje indikátor ISEW (Index trvale udržitelného blahobytu), který se snažil doplnit HDP právě o faktory, jako je poškození přírody či neplacenou práci v domácnosti. Ve většině zemí, pro něž byl časový průběh nárůstu tohoto indikátoru spočten, přestal ISEW na rozdíl od HDP v sedmdesátých letech stoupat a později začal klesat. Ekonomický růst, který přináší víc problémů, než užitku, nazval ekologický ekonom Herman Daly „neekonomickým růstem“…
S ekonomickým růstem na věčné časy?
Dobře, ale co s tím? Ekonomický růst přece potřebujeme. Jan Macháček ve svých blozích zdůrazňuje, že bez ekonomického růstu by vzrostla nezaměstnanost. Jiří Čáslavka navrhuje řešení v podobě zkrácení pracovní doby. Totéž říká i Richard Douthwaite ve zmíněné Sedmé generaci: Zhruba 20 % lidí v běžné ekonomice zemí globálního Severu se podílí na projektech (např. rozšiřování výrobních kapacit továren), které souvisí s expanzí ekonomiky. Pokud ekonomika přestane růst, budou bez práce…. Navrhuje tedy snížení pracovní doby o 20%. Bylo by to elegantní řešení, v současné éře závodu ke dnu, kdy je naopak snaha o konkurenceschopnost za každou cenu, však možná hůře proveditelné. Leda bychom se pokusili zbavit dvou dogmat naráz: dogmatu ekonomického růstu a dogmatu volného obchodu…
Skutečnost je ale ještě víc znepokojivá. Ekonomický růst je tlačen nejen snahou o nalezení dalších pracovních míst (které ale jednou rukou vytváří a druhou – díky automatizaci – likviduje), ale také finančním systémem založeným na dluhu. Jak už jsem zmiňovala, v podstatě jde o to, že peníze jsou tvořeny formou dluhu (tzv. multiplikovaná expanze depozit), takže si někdo stále musí peníze půjčovat, aby se kompenzovaly úvěry, které se splácí. Jinak by byl peněz v oběhu brzo nedostatek. S trochou nadsázky lze říci, že ti, kdo se hodně zadluží, nejsou odsouzeníhodní. Kdepak. Jsou to naopak hrdinové naší doby – bez nich by náš peněžní systém nemohl existovat!
Tyto peníze se pak musí nějak „zhodnotit“, jinými slovy, ten, kdo si je půjčil, je musí vrátit i s úrokem. Banka tedy přijme celkově více peněz, než vydala. To, co neutratí na nákladech, tedy zisk, musí (zjednodušeně řečeno) opět dát do oběhu a jak jinak, než v podobě úvěru. Jinak dlouhodobě hrozí pokles peněžní zásoby. Banky tedy půjčují, resp. by měly půjčovat, stále více peněz a lidé (vlády, firmy) jsou pod stále větším tlakem, aby někde našli úroky na splacení úvěrů…odtud další tah na ekonomický růst, na nové a nové projekty. Někdy prospěšné, někdy zbytečné, někdy škodlivé pro lidi a přírodu. Peníze ale přece musí pracovat…
Dnes se ale blížíme k limitům této situace. Světový systém se hroutí, celkový dluh už možná začíná převyšovat celkovou hotovost. Všichni už jsou zadlužení po uši. Navíc nás začíná dohánět stín našeho dluhu ekologického: dochází snadno dostupná fosilní paliva a ty, co už jsme spálili, vedou k procesu známému jako globální oteplování. V situaci, kdy bude dražší energie, či bude její cena kolísat, si méně lidí bude ochotno půjčovat…Krize ekologická, krize finanční, krize energetická, vzájemně se umocňující…. Potřebovali bychom možná někoho, jako byla maminka v pohádce. Ta si pamatovala heslo a tak dokázala říct: Hrnečku dost!
Ztraceno v překladu
Zastánci hnutí nerůstu ovšem vědí, že neexistuje nějaké jednoduché heslo, které by zastavilo ekonomický růst tak, aby zároveň nedošlo k sociálním a ekonomickým problémům. Jak už jsem upozorňovala v prvním blogu (a dotýká se toho i Jiří Čáslavka v Macháčkově výměně), hnutí za nerůst je též daleko toho, požadovat nějakou novou diktaturu, která by kontrolovala shora, zda firmy rostou nebo nerostou, rušila soukromé vlastnictví, podvazovala naši tvořivost a bránila nám v rozletu. Naopak: je to hnutí „zdola“, vycházející z pocitu, že tlak na ekonomický růst nás nutí stále více pracovat a konzumovat a tak ztrácíme onu tvořivost, rozlet a radost ze života. Zastánci hnutí za nerůst citlivě vnímají ztrátu přírodního a sociálního bohatství, který růst přináší, i proměnu hodnot nepeněžních v hodnoty peněžní. Jeden z nich, původem z Řecka, uváděl jako příklad tohoto procesu situaci, kdy ještě před dvaceti lety člověku, který zavítal na ostrovy v Egejském moři, nabídli domorodci ubytování zadarmo. Dnes za to chtějí peníze. HDP vzrostlo, ale vytratil se místní duch vzájemné sousedské solidarity a přátelství.
Možná by bylo dobré uvést, že český pojem „nerůst“ příliš neodráží původní význam slova „décroissance“ . To spíš odkazuje na jakýsi „odrůst“ , snížení důrazu na ekonomický růst v politickém i ekonomickém životě, únik z ekonomistického myšlení, návrat k tvořivým aktivitám, jimiž uspokojujeme své potřeby přímo spíše než oklikou přes peníze a průmyslové produkty. Jak už jsem zmínila v předchozím blogu, akademické křídlo hnutí se pak snaží analyzovat systémové příčiny tlaku na ekonomický růst a cesty, jak by západní společnosti dokázaly přejít na „udržitelný nerůst”, tedy na stabilizaci produkce a spotřeby (nejlépe na nižší hladině, než dosud), která by nezahrnovala pád do spirály nezaměstnanosti, krachů, deflace a poklesu měny v oběhu.
Jak jsem též zmínila ve svém předchozím blogu, jedna z cest, které by k tomuto cíli mohly vést, je postupná změna bankovního systému, který by se ze ziskové činnosti proměnil ve veřejnou službu. Citovala jsem přitom britskou autorku Mary Mellor, která poukazuje na to, že obrovské částky, které vlády nalily do krachujících bank v době krize, dokládají, že peníze jsou sociální institucí, za kterou v konečné instanci odpovídá stát. Zjednodušené představy v ekonomických učebnicích o bankách jako o firmách a o penězích jako o zboží berou za své. Jestliže se socialistický model neosvědčil, pak kapitalistický se osvědčuje tím méně. Dnes je opět snaha oddělit investiční a klientské služby bank a zmenšit banky tak, aby byly zvládnutelné. Mnozí z nás se ale domnívají, že je nutná radikálnější reforma a že je třeba přemýšlet o tom, jak postupně vytvořit podmínky pro vznik udržitelnějšího finančního systému. Pokud panu Macháčkovi naskakuje při mých zmínkách o alternativním bankovnictví období komunismu, znovu opakuji, že řada neziskových bankovních institucí v Evropě již existuje. Tisíce lokálních a etických finančních institucí ostatně existovaly u nás ještě před nástupem soudruhů, kterým se je naopak podařilo zlikvidovat. Zájemce o historii našeho předválečného družstevního bankovnictví odkazuji na knihu Ladislava Feierabenda Zemědělské družstevnictví do roku 1952 (Stehlík, Volary, 2007).
Laskavému čtenáři, který dočetl až sem, děkuji za pozornost. Příště jak doufám nakousneme již jiné téma.
