Kde se vzali, tu se vzali, ale snad v souvislosti s krizí eura, snad v souvislosti s debatou o krizi či reformách kapitalismu, vynořují se jako houby po dešti různí kazatelé nulového růstu. Naposledy mne zaujala Naďa Johanisová z Masarykovy univerzity v Brně v rozhovoru pro páteční přílohu Víkend Hospodářských novin.
Vlastně člověk neví, kde začít, protože rozhovor obsahuje tolik bludů, že by je ani spolek Sisyfos nespočítal.
Vědkyně a specialistka na to, jak nerůst, sama přiznává, že recept na to, jak přejít z růstu na nerůst, ještě nebyl plně vynalezen. Sama obhajuje různá dílčí řešení jako družstevnictví, družstevní bezúročné bankovnictví a důsledné odmítání vynucené mobility a stěhování se za prací apod.
Snažit se ale nemá cenu, protože nulový růst vymyslet nejde. A nikdy ho nevymyslí ani nejlepší mozky celého Brna. Muselo by totiž existovat ministerstvo nulového růstu nebo plánovací komise nulového růstu, která by neustále počítala a různě ubírala a přihazovala podle vzoru „vařila myšička kašičku“. Museli by všichni dosahovat nuly nebo by někdo mohl chvíli růst a to by musel někdo jiný brzdit? Na jak velkém teritoriu by se té nuly dosahovalo? Směl by jeden kraj či jedno město růst a jiným by se nařizovalo ubrat? Když se někdo bude chtít mít dobře či lépe, bude poslán na převýchovu, protože má chtít pořád stejně? Co když se lidé rozhodnou mít více dětí? Budou děti zabaveny, protože i ony mohou vést hospodářství k růstu?
Osud předepsaného nulového růstu – až ho nějaká nová diktatura zavede – bude stejný jako osud centrálního plánování, které nefunguje, nefungovalo a nemůže fungovat. Může však existovat několik dekád, kdy to ideologové nařídí a byrokraté se o to budou snažit a předstírat, že to jde. To už jsme tady jednou měli. A co když přijde recese, což se čas od času stává? Zastánce nulového růstu pak paradoxně mohou nutit k růstu i ty, co se zrovna budou chtít zmenšit.
Když někomu tolik vadí slovo růst, může si to představit tak, že růst je vlastně práce. Když hospodářství roste, tak lze práci lépe sehnat. Jenže když hospodářství stagnuje, nezaměstnanost roste, a když hospodářství klesá, roste nezaměstnanost raketovým tempem. Podívejme se do Španělska a Řecka, kde je lidí bez práce přes 20 procent a mladých bez práce mnohem víc. Ať jede Johanisová přednášet o utopii nerůstu tam. Možná to ale bude nejen nevkusné a nevhodné, ale i nebezpečné. Lidé totiž vždycky chtějí to, co nemají, a oni ti drzí mladí Španělé určitě chtějí práci, tedy růst.
Podobně je to s mobilitou a cestováním za prací, lidé se nestěhují za prací kvůli růstu, ale kvůli té práci.
Růst je provázán se svobodou. Tam, kde se daří svobodným obchodním transakcím, ze kterých všichni profitují, tam je růst. Tam, kde se většina transakcí nedaří, tam je pokles. Růst je vlastně důsledkem svobody, a protože se čas od času vynořují bubliny, přijde čas od času pokles či recese. Otázka je, do jaké míry má stát výkyvy v cyklu vyrovnávat, tedy růst „uměle“ podporovat. Pokud stát vytváří rezervy v dobách růstu (což se moc nedařilo, ale může se to změnit), může je rozpouštět v dobách recese. Pokud ale přijde velký výpadek (na Západě se v roce 2008 mluvilo o největší krizi za 70 let), pak bych skoro řekl, že je stát povinen „proticyklicky“ jednat a bránit zbytečné sociální katastrofě.
Paní Johanisová tvrdí, že kvůli růstu bohatí bohatnou a chudí chudnou. Tak pozor. Jak kde. V Číně a Indii nikoli. Ve Skandinávii také ne, v USA je problém, že stagnují příjmy střední třídy, není ovšem vůbec jisté, že se tento trend přenese všude na Západ. Zatím se zdá, že takové Německo je docela imunní. Lecčemu lze čelit daňově a podporou sociální koheze. Je však třeba mít k dispozici přesná čísla a statistiky, a ne plácat páté přes deváté.
Lze jistě diskutovat o tom, jak má či nemá stát ovlivňovat kvalitu růstu. Debata o tom, jak se postupně přesunout od aut ke kvalitnějším vlakům a ekologické dopravě, je více než legitimní apod. Orná půda zaplavená slunečními zrcadly by nás však měla varovat. Opatrně, promyšleně a s mírou!
Růst je finanční ukazatel, nikoli ukazatel drancování či hmoty. Může třeba existovat i země, která poroste jen proto, že bude mít skvělé a rostoucí univerzity, kde bude chtít celý svět studovat (a kde se třeba bude učit o nerůstu.)
I když růst není výroba, ale finanční ukazatel, je jistě legitimním tématem k diskusi vše od ekologie po energetickou úspornost. Důraz na ekologii a vyžadování nerůstu jsou však dosti různé věci.
S paní specialistkou na to, jak dosáhnout stagnace, lze jistě souhlasit v tom, že ekonomie se stala novým náboženstvím. Ano, všeho s mírou, především ekonomové-prognostici se v posledních letech dosti zesměšnili.
Na druhé straně je o té ekonomii třeba alespoň základy vědět, než se jí začnu smát. Paní doktorka třeba říká: „Formy vlastnictví mohou být různé. Kdyby všechno vlastnil stát, bylo by to hrozné, a když se to nechá jen volnému trhu, je to taky hrozné.“ Copak volný trh může něco vlastnit?
