Můžeme třeba vypít víc piv nebo panáků než předloni, nebo sníst víc knedlíků než za bolševiků? Jestli ano, tak pak se přežereme a praskneme jak Budulínek a zajdeme. Ano, někdo může chtít místo jednoho auta dvě, ale vždy pojede v jednom okamžiku jen v jednom, asi tak, jako bude bydlet v jednom bytě,  spát v jedné posteli, žít s jednou manželkou, i když někdo chce všeho víc, pokud možno několik domů včetně několika žen. To je však už rozcapenost, na kterou někdy v budoucnu logicky zase jen zajdeme. Naše neustálá snaha mít se lépe a radostněji má nutně své hranice. Jenže je nějak nevidíme nebo nechceme vidět. Právě  naše každoročně se zvyšující HDP, které na politicích vyžadujeme, nám neustále podstrkává vynálezy, vymoženosti  a hračičky, které nám zpohodlňují život. Jsou to pozlátka, která nás lákají, ale přitom nás neviditelně ničí. Člověk se už  skoro nemusí zvednout z domácí pohovky a vše si řídí na dálku, on line. Asi tak jako nikdo už nechce sekat trávu kosou, ale  sekačkou,  štípat dříví sekerou, ale mechanickým štípačem, zdržovat se pilou, když je elektrická, psát rukou, když je počítač, atd., atp. Nikdo se nechce dřít a žít postaru, ale naše svaly tak pomalu a nenápadně měknou a my pohodlníme. Fyzická práce dělala  z lidí pořádné chlapy a žádné měkoty. Ty měkoty v budoucnu žádný počítač nezachrání. Leda je nahradí mimozemšťani či roboti.

             Nikdy nevídaný výběr potravin a narvané přetékající regály obchodů, jako výsledek světové nadvýroby, je další současné pozlátko a většinu z nás nutně vede k přežírání. Kdo kdy viděl, aby v zimě byly jahody? Jen v pohádce o Dvanácti měsíčcích. A tak se vlastně chováme jako ta zlá rozcapená macecha vyhánějící Marušku do sněhu hledat jahody a připadá nám  to už normální. Je přece globalizace! Hurá! Můžeme mít všechno z celého světa a kdykoliv, i když jsme vyrostli na rodné hroudě, která nás formovala tisíce let. I náš metabolismus i naše zvyky, které  chceme rychle zvrátit a zahodit do propadliště dějin. A tak vesele pohodlníme na gauči díky klikům, tedy těm na počítači,  a tloustneme díky dodavatelům pohádkových potravin. A to si ještě stěžujeme, že se máme špatně! Ale zkuste se, vy hudralové, na vše podívat zvenčí. A nesrovnávat jen se zeměmi jako Německo, Velká Británie, USA nebo skandinávské země. Kde se žije tak dobře jako u nás?  Kde jsou napříč všem stížnostem na nízké platy a penze tak plné hospody, restaurace a bary?  Kde ve světě se z takového marastu zanedbanosti země stalo za pár let centrum zájmu světové turistiky? V kterém státě cestuje do zahraničí tolik procent obyvatel jako u nás? A nejsou to jen VIP boháči a majitelé firem, ale i penzisté, že? Dejte si ruku na srdce: kdy jste si před „sametem“ mohli tolik  dovolit? Nejen říct svůj názor na veřejnosti, ale zajít si občas i na oběd či večeři do restaurace. Tenkrát to nikoho ani nenapadlo. Nepatřilo to k normě, jako to  nyní patří u většiny z nás. Nepamatuji si, že bychom si doma mohli třeba dovolit láhev vína jen tak k obědu. Ale člověk rychle, velice rychle zapomíná na to ošklivé a vidí jen  výhody, zvlášť když  byl k tomu všemu ještě  mladý. Zapomínáme třeba na padající fasády domů,  prázdné obchody,  pro většinu z nás uzavřené hranice, věznice pro třídní nepřátele, špehující domovnice pověřené  stranickými úkoly, preference stranických kádrů, i když neuměli počítat či mluvit. Anebo takové třídní rozdělení společnosti na A (dělnický původ), B (rolnický původ), C (úřednický původ, což jsem byl já, a jen proto jsem nebyl přijat v první fázi na žádnou vysokou školu) a  D (pracující inteligence, živnostníci a vůbec jiný hotový  lidský odpad). Kdo si na to vůbec ještě vzpomíná? A všude šeď, šeď života, šeď měst, šeď aut, šeď oděvů a šedý smutek v tvářích lidí.

            Neznamená to, že souhlasím se vším, co se nyní u nás děje. Třeba s rozkrádáním naší společnosti, ale také to neznamená, že tehdejší soudruzi nekradli a jen se starali o naše blaho najíst se vepřovým, napít pivem a okusit banány na vánoce po vystání dlouhé fronty.  Ti naši, „stáňa a vláda“,  zem doslova drancovali a  zákony si stavěli podle sebe, takže byli a jsou nepostižitelní. My konečně  zákony stavíme či se je snažíme stavět objektivně, což představuje hlavně objektivní změny v nás samotných. Ale tyto změny prostě trvají nějakou historickou dobu. Kdo zvonil klíči na Václavském náměstí, jako já s mým synem na rukou, přece nemohl naivně očekávat změnu ze dne na den, z roku na rok, z generace na generaci. Většina asi, bohužel, očekávala padající holuby do úst anebo že ti ze Západu altruisticky přijdou a z charity nám pomohou. Ti jsou a budou stále zklamáni. Ti budou jen nostalgicky vzpomínat na mléko za 2 koruny, tramvaj za 60 haléřů či benzin za 2,60 a nekonečně hudrat. Samozřejmě v přeplněných hospodách s plnými stoly pití a jídla nebo na mořské pláži.

            Z šedi a bídy před sametového života  se však dostáváme do jiné bídy.  Pozlátkové bídy až dech zarážející pestrosti a záplavy nabídek všeho možného i nemožného, vyráběné všemožnými výrobci chrlící neuvěřitelnosti i ty zcela nepotřebné do světa, tedy do toho světa, který může utrácet a může si to dovolit. Tedy i do našeho života. A tak zaplevelujeme samy sebe a své rodiny vším možným i zcela nepotřebným, jen aby se ty firmy udržely na vrcholu výrobního tempa. Plníme své byty  technickými krámy,  které se rychle stávají šrotem, stávají se z nás macechy kupující jahody v supermarketech. A tak si debužírujeme, přecpáváme se, klikáme na své počítače a myslíme si, že to je cesta k štěstí. A přesto si mnozí stále stěžují, že mají málo, že chtějí víc a víc a nechápou, že z jedné  bolševické pasti se chtějí vřítit do jiné pasti. Pasti z přebytku, z nadbytku. 

            Náš lidský materiál jakoby nebyl schopen uvažovat v lidských rozměrech potřeby. Přirozené potřeby k přirozenému životu, třeba tak, jak to dodnes  umí amazonští indiáni. Ti tisíce let žijí stále stejně, i když podle nás bídně, protože nic nemají a nic nechtějí. Jsou však šťastni. A kvůli tomu jsou tady na Zemi. My se plácáme zleva doprava, zprava doleva. Z extrému do extrému. A štěstí vidíme jen v budoucnosti, kdy budeme bohatší než v přítomnosti, to znamená vlastně nikdy. Přesto, ba právě proto, chceme do té budoucnosti rychle stoupat. Každý rychlý vzestup však dopadl špatně. Kdo chce rychle mít všechno a bez námahy, většinou dopadne také špatně. Žádáme neustálý vzestup našeho HDP, našich platů a penzí, v čemž marně hledáme kvalitu našich životů,  našeho štěstí. Ten vzestup logicky nemůže být nekonečný. Čím rychleji kamkoliv stoupáme, tím rychleji dojdeme ke konci. Co nás tam čeká? Raději nevědět. Raději tam moc nespěchat.

            Zkusme se naopak trochu zastavit. Zkusme nechtít mít všechno, co se prodává, tedy nebýt jako děti. Nebýt pouhou skoro bezprávnou nemyslící loutkou v rukou reklam a firem, které se překřikují, jak na Babylonské věži. Zkusme si připomenout, že existuje něco jako skromnost.  Zkusme si uvědomit, že bychom se i tak měli velmi dobře a převážná většina z nás by netrpěla. Netrpíme totiž hladem ani žízní, jako většina obyvatel ve světě. Netrpíme diktaturou, jako mnohé národy světa. Máme svobodu jako málokde ve světě. Máme se v podstatě velmi dobře a musíme vděčit té náhodě či prozřetelnosti, že jsme se narodili právě zde. Zkusme nefrflat nad  každou hloupostí.