Socha velkomoravského vládce, knížete Svatopluka, která od letošního května shlíží na Dunaj, paneláky sídliště Petržalka a maďarskou rovinu od brány bratislavského hradu, má na sobě tolik chyb, že nemůže jít ani o historické zobrazení, ani o novodobou symboliku. Dnešní závěry odborné komise, kterou svolal nový předseda parlamentu Richard Sulík, tak jsou i nejsou jednoznačné: socha se může přemístit na jiné místo v hradním areálu, pokud její autor, normalnizační sochař Ján Kulich odstraní znak ze štítu, který až příliš připomíná znak Hlinkovy gardy, ozbrojené složky fašistického Slovenského státu z druhé světové války. Pokud autor se změnou nebude souhlasit, socha může skončit v majetku národního muzea jako symbol politické manipulace doby (tedy vlády Roberta Fica, která ho tam nechala postavit) nebo také zpět v ateliéru autora.

Zobrazení muže, kterého předchozí populisticko nacionalistická vládní garnitura chtěla prezentovat jako prvního slovenského krále, neodpovídá ani historii. Nemůže jít o sochu Svatopluka. „Na oblečení a ve výzbroji jsou prvky, které se objevují až o několik století později," pravila například šéfka odborné komise, historička Marína Zavacká. Prostě, nežijeme v době romantismu, kdy podobné nápady procházely třeba Mikoláši Alšovi nebo Alfonsi Muchovi a byly dokonce přijímány s nadšením.

Rozhodnutí o osudu nepovedeného symbolu bohaté slovenské historie je v rukou předsedy Sulíka. Ale spíš jde o symbol trapnosti a politické velkohubosti předchozí politické garnitury, s nímž si nová slovenská vláda tak nějak neví rady.

To o pár set kilometrů severněji se vede podobná bitva o symbol, který ovšem mnohem více prožívají sami obyvatelé a politici jako by stáli stranou či spíš manipulovali události v pozadí. Už pár týdnů se polská vláda snaží odstranit z ulice před prezidentským paláce ve Varšavě kříž, který tu umístili polští skauti na památku prezidenta Lecha Kaczyńského a dalších obětí leteckého neštěstí z 10. dubna. Odpor konzervativních politiků, kteří mobilizují dostatek obránců kříže z celého Polska, zatím přesunu zabránil.

A tento týden se po krátkém oddechu křížová oddysea nejspíš rozhoří znovu, tentokrát u kříže na krakovském hradě Wawel, který už dvacet let připomíná desítky tisíc obětí masakrů polských vojáků v Katyni. I u něho po leteckém neštěstí spontánně rostly hromady květin a svíček než se - podobně jako ve Varšavě - objevil požadavek doplnit kříž pamětní tabulí.

Tento nápad vyvolal odpor lidí, jejichž příbuzní před sedmdesáti lety v Katyni zahynuli. Členka Sdružení katyňských rodin, čili příbuzní obětí ze čtyřicátých let, Izabella Sariuszová-Skapská tvrdí, že takový dodatečný pomník není potřeba. "Licitace o další pomníky nemá smysl. Mám právo takto mluvit. U Smolenska při pouti na hrob mého dědy zemřel můj otec," pravila listu Gazeta Wyborcza. Z toho mrazí v zádech.

Zatímco spor o slovenský symbol až příliš připomíná frašku, tak se polský spor dotýká jednoho z nejemotivnějších a nejbolestnějších stránek polské historie a společnosti. V obou případech ovšem spor o symbol hraje roli dýmové clony: vlády obou zemí pomocí debat o výklad a zobrazení historie lehce odvracejí pozornost občanů i médií od problémů dneška, jímž je hlavně boj proti ekonomické krizi a potřebné reformy.