Ano, čtete správně, Čína, čili komunistický režim v Pekingu, se bojí Tchaj-wanu, i když by to při rozhovorech s Tchajwanci mohlo vypadat obráceně: Tchaj-wanci hodlají nakoupit modernější vojenskou techniku z USA, aby odstrašili nyní sice méně, ale stále hrozící útok z pevniny. Tím v zásadě dráždí Peking, který ale dlouhodobě (čínské impérium existuje 5000 let, takže tady se myslí opravdu strategicky dlouho dopředu) plánuje připojit Tchaj-wan zpět pod křídla Pekingu. To se zase příliš nelíbí Tchaj-wancům, kteří - pokud spojení připouštějí - hovoří nanejvýš o něčem jako konfederaci.
Ale přitom se Čína už stala pro Tchaj-wan klíčovým a nezastupitelným trhem, směřuje tam čtyřicet procent vývozu, pomalu, ale jistě se Tchaj-wan stává na stále silnější Číně ekonomicky závislým. V takové situaci z Tchaj-wanu odcházejí lidé za prací i za studiemi do Číny (i když Tchaj-pej diplomy z čínských univerzit neuznává, soukromý byznys ano). Odhaduje se, že v Číně už „natrvalo" žije kolem miliónu Tchaj-wanců.
Čili spojení už vlastně započalo a třeba právě nákup moderních zbraní vytváří z tohoto důvodu obrovské dilema pro USA: prodat Tchaj-wanu zbraně a dostát tak svým spojeneckým závazkům? Tím pádem ale bude Washington riskovat, že po spojení (za deset, patnáct, dvacet let) se zbraně mohou dostat do rukou vládě v Pekingu. To není úplná utopie, neoficiálně už jsou čínsko-tchajwanské vojenské styky navázány, i když na sebe přes úžinu obě země míří stovkami raket...... Nebo neprodat a riskovat, že si Peking tím pádem řekne, že Washingtonu už na Tchajwancích tolik nezáleží a tím pádem se spojení (ať už jakoukoli formou) urychlí?
Tohle je dilema, nad kterým bádají profesoři Chen-Shen Yen a Tang Shaocheng z Ústavu mezinárodních vztahů Národní Chengchi Univerzity v Tchaj-peji. Oba zároveň podporují názor, který Tchajwance v podstatě udržuje v naději, že spojení zas až tak není úplně na pořadu dne: Peking se cítí ohrožen mírou svobody a demokracie na Tchaj-wanu. Před necelými dvěma měsíci totiž dostal bývalý tchajwanský prezident Čen Šuej-pien trest doživotního vězení za korupci. A nebyl z bývalé vlády, která skončila v roce 2008, sám, kdo stál nebo stojí před soudem. Vládci v Pekingu se mohou cítit zděšeni, že je možné politika demokraticky zvolit a po skončení mandátu poslat do vězení, protože porušil zákony. I když je v Číně cenzura, tohle Číňané na pevnině dost dobře vnímají.
Čili demokracie a její pravidla mohou být účinnou zbraní. Na Tchaj-wanu, který demokratické instituce buduje teprve od roku 1987, to zavání odvetou. Odsouzený prezident patří k opozici, novou vládu tvoří strana, která vzešla z režimu, jenž držel ostrov pevnou rukou právě do roku 1987 a v letech 2000 až 2008 byla poprvé v opozici. Ale vrchního státního žalobce jmenoval během svého mandátu právě odsouzený prezident.
Možná by si mladá česká demokracie z boje proti korupci mohla vzít z Tchaj-wanu příklad - když se totiž chce, tak se proti korupci a nepotismu bojovat dá. Na začátku celého příběhu byla totiž podezřelá konta ve Švýcarsku. Není vám to povědomé?