V předchozím dílu tchajwanského deníku slibované tchajwanské mikročipy a ekonomika pro dnešek ještě počkají. Tchaj-wan a další asijské ekonomiky se sice již odrazily ode dna (pokud na něm vůbec byly), ale plné oživení se dá čekat stejně až příští rok. Dneska jsem se dozvěděl, proč se Čína bojí Tchaj-wanu a bylo by škoda se o to se čtenáři nepodělit.

Ano, čtete správně, Čína, čili komunistický režim v Pekingu, se bojí Tchaj-wanu, i když by to při rozhovorech s Tchajwanci mohlo vypadat obráceně: Tchaj-wanci hodlají nakoupit modernější vojenskou techniku z USA, aby odstrašili nyní sice méně, ale stále hrozící útok z pevniny. Tím v zásadě dráždí Peking, který ale dlouhodobě (čínské impérium existuje 5000 let, takže tady se myslí opravdu strategicky dlouho dopředu) plánuje připojit Tchaj-wan zpět pod křídla Pekingu. To se zase příliš nelíbí Tchaj-wancům, kteří - pokud spojení připouštějí - hovoří nanejvýš o něčem jako konfederaci.

Ale přitom se Čína už stala pro Tchaj-wan klíčovým a nezastupitelným trhem, směřuje tam čtyřicet procent vývozu, pomalu, ale jistě se Tchaj-wan stává na stále silnější Číně ekonomicky závislým. V takové situaci z Tchaj-wanu odcházejí lidé za prací i za studiemi do Číny (i když Tchaj-pej diplomy z čínských univerzit neuznává, soukromý byznys ano). Odhaduje se, že v Číně už „natrvalo" žije kolem miliónu Tchaj-wanců.

Čili spojení už vlastně započalo a třeba právě nákup moderních zbraní vytváří z tohoto důvodu obrovské dilema pro USA: prodat Tchaj-wanu zbraně a dostát tak svým spojeneckým závazkům? Tím pádem ale bude Washington riskovat, že po spojení (za deset, patnáct, dvacet let) se zbraně mohou dostat do rukou vládě v Pekingu. To není úplná utopie, neoficiálně už jsou čínsko-tchajwanské vojenské styky navázány, i když na sebe přes úžinu obě země míří stovkami raket...... Nebo neprodat a riskovat, že si Peking tím pádem řekne, že Washingtonu už na Tchajwancích tolik nezáleží a tím pádem se spojení (ať už jakoukoli formou) urychlí?

Tohle je dilema, nad kterým bádají profesoři Chen-Shen Yen a Tang Shaocheng z Ústavu mezinárodních vztahů Národní Chengchi Univerzity v Tchaj-peji. Oba zároveň podporují názor, který Tchajwance v podstatě udržuje v naději, že spojení zas až tak není úplně na pořadu dne: Peking se cítí ohrožen mírou svobody a demokracie na Tchaj-wanu. Před necelými dvěma měsíci totiž dostal bývalý tchajwanský prezident Čen Šuej-pien trest doživotního vězení za korupci. A nebyl z bývalé vlády, která skončila v roce 2008, sám, kdo stál nebo stojí před soudem. Vládci v Pekingu se mohou cítit zděšeni, že je možné politika demokraticky zvolit a po skončení mandátu poslat do vězení, protože porušil zákony. I když je v Číně cenzura, tohle Číňané na pevnině dost dobře vnímají.

Čili demokracie a její pravidla mohou být účinnou zbraní. Na Tchaj-wanu, který demokratické instituce buduje teprve od roku 1987, to zavání odvetou. Odsouzený prezident patří k opozici, novou vládu tvoří strana, která vzešla z režimu, jenž držel ostrov pevnou rukou právě do roku 1987 a v letech 2000 až 2008 byla poprvé v opozici. Ale vrchního státního žalobce jmenoval během svého mandátu právě odsouzený prezident.

Možná by si mladá česká demokracie z boje proti korupci mohla vzít z Tchaj-wanu příklad - když se totiž chce, tak se proti korupci a nepotismu bojovat dá. Na začátku celého příběhu byla totiž podezřelá konta ve Švýcarsku. Není vám to povědomé?