Když se moje žena dozvěděla, že letím na Tchaj-wan společností China Airlines, spráskla ruce a zeptala se, jestli jsou to bezpečné aerolinky. Byl to jeden z těch momentů, kdy si člověk řekne, jak popsat složité problémy dnešního světa srozumitelně nejen manželce, ale hlavně i čtenářům. Proto tento blog bude po několik následujících dní popisovat Tchaj-wan - tu „druhou Čínu" zevnitř.

Tak především, China Airlines mají svoji základnu v tchajwanské Tchaj-peji, jsou standardní západní společností, i když po dvanácti hodinách strávených v sedadle jednoho z jejich letadel ve mně hlodají pochybnosti. Tchaj-wan, to je totiž na první poslech a pohled spojení levné práce a ultramoderní technologie.

Jenže letadlo mělo hodinu zpoždění kvůli technickým problémům a hlavně na mém sedadle nešlo spustit multimediální zařízení s dotykovou obrazovkou, muzikou, filmy a hrami. Nejprve letuška (asi nejen kvůli mně) restartovala komplet celé zařízení pro všechny cestující obřího airbusu, potom mi přestalo hrát uprostřed filmu a palubní personál to dvakrát zkusil nahodit (jednou nad Dillí, podruhé nad afghánsko-pákistánskou hranicí). Prohloubila se tak jistá nedůvěra vůči tchajwanské technice (byl to sice airbus, ale skoro cokoli na světě je poháněno čipem, tak v sobě má nějakou tchajwanskou součástku), kterou jsem měl z minula kvůli neblahé zkušenosti s jedním z výrobků firmy Asus.

Tchaj-wan je na první pohled Amerika s asijským šmrncem - široké betonové silnice, zastavěné všechny plochy, americké ekvivalenty pro ulice a silnice napsané vedle čínských znaků. Když jsem svému průvodci naznačil, že podobně amerikanizovaný je urbanismus Jižní Koreje (kde navíc také milují baseball a pivo), zaškaredil se na mě. Nakonec jsme se shodli, že to je hlavně kvůli komunistům, protože obě země zachraňovali a stále chrání Američané a budovaly se po ničivých válkách. V případě Tchaj-wanu se tak dělo doslova na zelené louce poté, co na ostrov utekly zbytky Čankajškovy armády a vlády spolu s dvěma milióny uprchlíků poté, co Čínu ovládli před šedesáti lety komunisté. No a definitivně jsem se rozesmál, když jsme se procházeli po obřím nákupním molu v ústí řeky Keelung severozápadně od Tchaj-peje. Jmenuje se Fisherman's Wharf a originály se nacházejí třeba v San Francisku nebo v Chicagu.

Co ještě se takhle na první dotek dá napsat o Tchaj-wanu? Že má opravdu čerstvé mořské plody, ryby a vůbec všechny ty potvory, které se hýbají málem ještě na talíři, že je to desátý nejzalidněnější stát na světě, který ale oficiálně uznává jen dvacet tři jiných zemí, že jeho obyvatelé mají jednu z nejkratších dovolených na světě (patnáct dní), kterou rádi tráví na rychlozájezdech po několika asijských zemích, z nichž poslední musí být vždy Hongkong - protože se tam velmi lacino nakupuje. A taky je to země, kde poslední politický skandál kolem prezidenta Ma Jing-ťioua, který sbližuje Tchaj-wan s Čínou, způsobilo americké hovězí: prezident prosadil jeho opětovný dovoz z USA, i když i lidé z jeho vlastní strany vyvolávají v zemi hysterii z obav z nemoci šílených krav, která byla v USA zaznamenána naposledy v roce 2006.

Ale co byste čekali ve třiadvacetimiliónové zemi, která má 127 televizních kanálů, z toho šest zpravodajských?

Příště se podíváme, jak Tchaj-wan a další asijské ekonomiky vytáhnou svět z krize, čili proč si Morris Čang, spoluzakladatel a ředitel dnes největšího světového výrobce čipů TSMC, slibuje od příštího roku rekordní zisky.