Barack Obama dostal Nobelovu cenu za mír. A je třeba si položit otázku, za co vlastně, když zatím toho ve světě moc nestihl kromě řady květnatých a mnohoslibných projevů?
Má vizi světa bez jaderných zbraní, ale zároveň bude muset řešit, zda nevybombarduje íránská jaderná zařízení a jak zabránit, aby se pákistánské rakety nedostaly do rukou islamistů. Válku v Afghánistánu pravděpodobně prohraje (to každý). Má vizi spravedlivějšího zdravotnického systému doma, ale velice pravděpodobně mu to neprojde doma přes Kongres. Má vizi lépe fungující světové ekonomiky, ale tu americkou zatěžuje stále rostoucími dluhy při řešení ekonomické krize. Chtěl zavřít Guantánamo do roka, ale to se mu taky nejspíš nepovede. Arabský svět okouzlil projevem v Káhiře, ale za to si Palestinci stát nepostaví. Tradiční evropské spojence stihl postupem v otázce protiraketové obrany dost naštvat a transatlantické vztahy se i přes sympatie evropské veřejnosti vůbec tak nějak řítí do další krize, která ale není na první pohled tak viditelná jako ta za Bushe, kdy se Evropa rozdělila na novou a starou.
Snad jen v Kremlu si mnou ruce, že tento prezident se sice Putinovi nedívá "přímo do očí" jako nešťastník Bush, ale jeho geostrategické počiny jako by někdy byly navrženy experty moskevského MGIMO.
Dobré úmysly a krásné projevy je jedna věc, jejich prosazení v praxi druhá. Nobelova cena je výsledek okouzlení jednou charismatickou osobností, kterému podlehly v USA i ve světě milióny lidí. Spíš než slova ale mluví činy. A v případě Nobela bychom se mohli utěšovat, že od chvíle, kdy cenu dostal arabský terorista a izraelský voják, už je to vlastně jedno, kdo toto prestižní ocenění dostane.
