Když potkáte teroristu, tak to nevíte, pokud přímo před vámi neroztáhne kabát a neukáže vestu napěchovanou výbušninou nebo na vás nenamíří pistoli či letadlo. O takový zážitek se ovšem už těžko můžete s někým podělit. Takže následující řádky jsou spíš o tom, jak jsem (asi) potkal teroristu.

Hernani je místo ve Španělsku, kde španělštinu slyší neradi. Městečko asi třicet kilometrů od baskické metropole San Sebastiánu je proslulé jako rodiště mnoha etarras, členů baskické separatistické organizace ETA, která dnes slaví padesáté narozeniny. Samozřejmě, ETA nemá ani tiskové mluvčí, ani generálního ředitele, ale když si domluvíte v Hernani schůzku s někým, kdo má oficiální titul mluvčího rodin vězněných členů tajné organizace, tak jste už hodně blízko.

Uličky starobylého centra byly tenkrát v roce 2005 liduprázdné, do vzduchu jen pleskaly obří portréty zatčených členů ETA visící z balkónů na hlavním náměstí. Člověk měl pocit, že se ocitl ve westernu, když kráčel prázdnou ulicí, kde se hýbaly jen záclony nebo když se snažil oslovit barmana. Ten člověk si pak dvě hodiny stěžoval na to, jak jsou španělské úřady přísné a brání rozvoji nezávislosti Baskicka, že vězni jsou naschvál umístěni až na druhém konci Španělska, aby je rodiny mohly co nejméně navštěvovat, jak jsou podezřelí etarras perzekvováni.

Barmanka byla celkem netečná a dva mladíci hráli něco u automatu u vchodu. Muž, s nímž jsem měl schůzku, přišel sám, mladíci dorazili až dlouho po něm. „Měli jste špatný socialismus," říkal mi muž na moje námitky, že ETA prosazuje v rámci svého boje za nezávislost poněkud pomýlenou levicovou ideologii. Mladíci přišli ke stolu, na něco se zeptali baskicky, on jim odpověděl, mladíci zase poodešli.

Po schůzce jsem se procházel městem, mluvil náhodně s dalšími lidmi a nijak jsem se neohlížel. Přesto jsem mladíky znovu zahlédl, když jsem se španělským kamarádem, který na mě raději čekal v kavárně na okraji města, nasedal do auta. ETA věděla, že jsem tam byl a co jsem dělal.

O den později, když jsem zavítal do redakce novin Gara, které fungují jako hlásná trouba ETA. Nejen tím, co píšou, ale především jim ETA posílá vzkazy, kdy a kde zaútočí. „Už to máme nacvičené. Nahrajeme jejich vzkaz a okamžitě voláme policii," řekl mi šéfredaktor listu Josu Juaristy Abauz, který mi dal předtím kontakty do Hernani. Redakce byla plná mladých lidí, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Kdo z nich donášel tajné službě a kdo ETA, těžko říct. Jejich světonázor byl jasný: Madrid je fuj, ETA sláva. Kolik z nich se účastnilo pouličních bitek mládeže s policií „kale borroka", v nichž si teroristé tipovali budoucí kádry, těžko říct. Asi všichni, prostě na to vypadali.

A do třetice jisté bary v centru baskické metropole Bilbao. Španělští kamarádi tam se mnou odmítli jít a já tam - poučen - raději mluvil anglicky. Byli tam mladí lidé, kteří se s cizinci nechtěli bavit už vůbec.

Zato mladý baskický filozof Mitchelko Uranga, kterého jsem navštívil v luxusním domě jeho rodičů na předměstí Bilbaa, byl k nezastavení. Takhle asi začínali ideologové revolucí jako třeba vůdce peruánské Světlé stezky Abimael Guzmán, taky původne univerzitní profesor filozofie.

Shrnuto a podtrženo, nikdo se vám otevřeně k členství v ETA nepřizná, stejně marně byste mohli hledat třeba příslušníky Al Káidy. Ale u podobných organizací, kde složitost konspirace hraje stejnou úlohu jako síla ideologie, napoví třeba jistý lesk v očích při debatě o motivacích k teroristickým útokům, důraz na určitá slova ve větě při vysvětlování ideologických postojů nebo odsuzování postupu protivníka.

A takových Basků jsem během těch pár dnů potkal hodně. Proto vím, že i když španělská vláda tvrdí, že ETA je v týdnech, kdy slaví padesátiny, na pokraji zániku, těžko tomu mohu věřit.