Poprvé po tři sta letech rezignoval šéf britské sněmovny. Michael Martin, poslanec po třicet let a šéf sněmovny posledních devět, odstoupí v červnu kvůli skandálu se zneužíváním poslaneckých fondů. On sám nic nezneužil, jen aféru svých kolegů nezvádl "manažovat".

Tomu se říká fungující instituce demokratického státu, když se může ohlédnout staletí dozadu a srovnávat (pravda, několik hlav sněmovny skončilo také na popravišti, ale sami neodstoupili!!).

Podtím na stejné stránce máme v HN příběh předsedy Slovenské národní strany, který opilý urazil příslušnici parlamentní ochranky, která jen plnila svoji povinnost a držela se předpisů. Protože je to vážený koaliční partner a poslanec chráněný imunitou, tak se nic nestane.

Kontrast nemůže být větší a potvrzuje starou pravdu, že demokracii netvoří pravidelné volby, ani fasáda různých činitelů provázaných lobbystickými, přátelskými či jinými vazbami, ale instituce. Fungující, v zásadě nezávislá na aktuální libovůli právě vládnoucích, ale tradice, psaná i nepsaná pravidla, za jejich nedodržení hrozí nikoli jen trest, ale především celospolečenská a nesmazatelná ostuda. Nějaké dvacetiletí klopotného snažení, které si v postkomunistických zemích letos připomínáme, je nic proti skandálu s třistaletou tradicí, na níž se mohou Britové odvolat.

Češí, polští, slovenští nebo maďarští poslanci v podobných situacích zapírají, kličkují, uhýbají a parlamentní funkce přepočítávají na prebendy. I proto drží pohromadě slovenská rozhádaná trojkoalice, i proto maďarští liberálové podpořili poloúřednický kabinet Gordona Bajnaie, protože za rok se do parlamentu dostanou možná, ale letos by se nedostali určitě, stejně jako polovina z více než dvouset poslanců krajně nepopulární socialistické strany. Ne nadarmo má nějakou "přídavnou" funkci s příslušnými příplatky 160 ze 200 poslanců českého parlamentu, u kterých se ještě před týdnem spekulovalo, že odmítnou kvůli placení hypoték a půjček zkrátit své volební období a vzbouří se proti svým stranickým šéfům.

Zní to jako klišé, ale proslulá britská demokracie dala postkomunistickým zemím zase jednu lekci.