Loni na podzim jsem byl na přednášce svojí ženy. Kromě toho, že pracuje v konzultační firmě, také učí na vysoké škole a dělá mentorku. Sálu plného mladých lidí se zeptala, kdo z nich byl aspoň tři měsíce na studijním nebo pracovním pobytu v zahraničí.

Zvedly se ruce asi třetiny lidí v sále. "No sláva!" zvolala. "Vy jste moji lidé!" A vysvětlila proč. Jít studovat nebo pracovat do ciziny je jedna z nejdůležitějších věcí, které pro sebe člověk může udělat. Zvlášť v mládí.

Ne nutně proto, že by školy v cizině byly lepší, nebo proto, že se prací v cizině naučí víc. Ještě důležitější jsou další důvody: že se člověk naučí starat sám o sebe, pozná novou kulturu a nové prostředí.

A hlavně vystoupí ze své komfortní zóny.

Moje žena však těm, kteří zvedli ruku, položila ještě jednu otázku. "Kdo z vás se během pobytu v zahraničí zamiloval a měl tam romantický vztah? Přiznejte se!" Udivené pohledy. Není to příliš velké šťourání do soukromí? A proč ji to vůbec zajímá? Nakonec se však stejně asi pět rukou zvedlo.

"Udělali jste dobře," řekla moje žena. "Bez ohledu na to, jestli ten vztah ještě trvá či jak a proč skončil. Udělali jste dobře zkrátka proto, že jste ten vztah měli."

Má to jednoduché, byť trochu překvapivé vysvětlení. Když máte vztah s někým místním, jako byste aspoň částečně přestali být cizincem a návštěvníkem. Prostřednictvím svých emocí poznáváte nové místo rychleji a hlouběji. A pokud tam jsou kultura a zvyklosti odlišné, jako byste si v srdci i v hlavě otvírali nový život. Byť třeba jen dočasně.

Existuje zajímavá studie z americké Kolumbijské univerzity. Výzkumníci v ní zkoumali 115 studentů desetiměsíčního programu MBA na prestižní byznysové škole. Na začátku a na konci studia jim dali standardizovaný test kreativity. A zkoumali, co všechno může kreativitu ovlivnit. Jedna korelace se ukázala více než zajímavá: u těch, kteří navázali milostný vztah s někým z odlišné kultury, se kreativita zvýšila.

Stejní autoři udělali ještě další studii, zaměřenou tentokrát na lidi, kteří v Americe dočasně − od tří měsíců maximálně do dvou let − pracovali v rámci programu Global Exchange. Sledovali tyto lidi i poté, co se vrátili do rodných zemí. A i v tomto případě zjistili zajímavou věc.

Čím těsnější vztahy s Američany navázali a čím častější byl jejich kontakt i po návratu domů, tím vyšší byla pravděpodob­nost, že založí vlastní firmu a začnou podnikat. Nebo že do zaměstnání, kde pracují, přinesou nějakou inovaci či změnu.

Obojí ukazuje, jak důležitá je diverzita. Slovo, které v posledních letech v souvislosti s hádkami o uprchlíky dostalo lehce podezřelou příchuť. Ideologie však nic nezmění na tom, jací jako lidé jsme. Ano, i díky evoluci inklinujeme k tomu, co je nám blízké a podobné. Dává nám to pocit bezpečí poznaného. Ale teprve odlišnosti nám otvírají nové možnosti a odemykají náš potenciál.

Úspěch Ameriky, navzdory Trumpovi, je v tom, že tohle pochopila a přijala. Lépe řečeno, že vznikla na tomhle jednoduchém principu. Ronald Reagan ve svém posledním prezidentském projevu citoval z dopisu, který mu napsal jeden z jeho voličů.

"Můžete se přestěhovat do Francie, ale nikdy se nestanete Francouzem. Můžete se přestěhovat do Německa, Turecka nebo Japonska, ale nikdy se nestanete Němcem, Turkem ani Japoncem. Ale kdokoliv z kterékoliv části světa se může přestěhovat do Ameriky a stát se Američanem," řekl.

Podle Reagana byla právě tohle hlavní konkurenční výhoda Ameriky. Na jedné straně vlast pro ty, kteří se v Americe narodili, a na straně druhé šance pro každého, kdo má odvahu a schopnosti v té samé Americe uspět.

Toť důstojná a kurážná vize světa, který máme obdivovat. Tradice a pravidla, ale také svoboda a příležitost. Kéž v začínajícím roce odhodíme ideologie a předsudky. Kéž se osvobodíme od laciných populistických klišé.

Budoucnost záleží jen na tom, jestli se nám podaří najít to nejlepší v nás. Když budeme žít "obehnaní" předsudky anebo i skutečnými zdmi, povede se nám to jen stěží.

Související