Moje čtení: Šéf Knihovny Národního muzea Martin Sekera

Které knihy teď máte na nočním stolku?

Nedávno jsem dočetl Antialkorán Patrika Ouředníka. To je esejistická polemika o islamismu v kvalitě, jakou u nás umí málokdo. Ouředník je mimořádně vzdělaný člověk s citem pro jazyk/y a jeho významy, trochu mi v tom připomíná také vícežánrového staršího solitéra Pavla Eisnera. A teď po chvilkách uždibuju Glosy ze zápisníku česko-německého historika pohnutého osudu Bedřicha Loewensteina, ten loni zemřel. Supluju si tím pomíjivé čtivo facebookového a twitterového druhu, v němž je nadčasových myšlenek o aktualitě pomálu.

Máte nějakého zvláště oblíbeného spisovatele, k jehož textům se rád vracíte?

V této funkci na mě působí Kulhavý poutník Josefa Čapka. Asi abych přežil současnost natřískanou sebejistými ksichty o sobě nepochybujících politiků. V útěšném kontrastu k současnosti čtu také některé části Zweigova Světa včerejška. A pro potěchu z umění vyprávět příběhy mám ohmataný svazek povídek Hořkej svět Josefa Škvoreckého. Vlastně ještě něco − Londonův Martin Eden.

Co jste četl, když jste byl malý kluk?

Četl jsem to, co bylo v naší domácí knihovně. Tu vytvořila maminka a starší sourozenci. Když pominu pohádky, tak mi ta knihovna nabídla i dostatek dobrodružství jaksi přírodního ražení − třeba Setonova Rolfa zálesáka, mayovky… Ale přebral jsem z ní i dost velký vzorek světové klasické literatury. Mnohému jsem v té době nerozuměl, Ostrov tučňáků Anatola France jsem vytáhl v domnění, že je to o přírodě, v Balzacově Sestřenici Bětě jsem se ztratil a nudil, ale "nalezlo" to do mě od Goetha po Gorkého a nakonec asi i přivedlo ke studiu historie − bylo tam i hodně životopisů.

Foto: archiv

Kterou knihu si ještě v tomhle životě musíte určitě přečíst?

Bibli. Ač ateista, připadám si bez jejího soustavného pročtení trapně nevzdělaný. Znám ji čtenářsky trhaně, jen některé základní příběhy, ale uniká mi celá soustava podobenství.

S kterou autorkou byste rád zašel na skleničku dobrého vína a na co byste se jí chtěl zeptat?

Kdyby to bylo možné, tak s Boženou Němcovou. A až bych překonal stud, zeptal bych se, oč bylo v její době těžší žít potřebu emancipovaného ženství než v současnosti hledat nové obsahy feminismu.

A s kterým autorem byste se nebál ztroskotat na pustém ostrově?

Přivítal bych společnost překladatele z angličtiny Petra Fantyse, kterého už mnoho let mohu minimálně jednou do roka sledovat při práci během naší společné týdenní dovolené. S ním bych čekal na konec v klidu a bez hysterie. Přeložil totiž knihu Juliana Barnese Žádný důvod k obavám. Je to esej o smrti. Povídali bychom si o tom a hezky by nám to uteklo.