reklama

Česko je dobrá země, važme si toho, říká historik Kovář. EU podle něj destabilizují nereálné plány Merkelové a Macrona, ruský tlak i egoismus Trumpa

Ekonom
  • Dříve nebo později dojde podle prorektora Karlovy Univerzity Martina Kováře v Evropě k nové válce.
  • Nikoliv však v horizontu měsíců či pár let.
  • Donald Trump myslí hlavně na znovuzvolení a své voliče. Méně na Ameriku jako celek a už vůbec ne na Evropu a transatlantické vztahy.
  • Česká republika je navzdory všem dočasným těžkostem pohodový a bezpečný stát s konstantní životní úrovní bez dramatických sinusoid.
jarvis_5b45f857498e8cf808b0dc63.jpeg Historik a prorektor Karlovy univerzity Martin Kovář Foto: Josef Horázný

Evropa je rozbouřená, ale Česko v ní podle prorektora Karlovy univerzity a odborníka na moderní dějiny Martina Kováře zůstává bezpečnou zemí se slušnou životní úrovní. Budoucnost nicméně bude dramatická − Evropskou unii může rozkolísat neklid v Německu i pokusy o příliš rychlou integraci. A vyloučit nelze ani její rozpad. Problémem ale je i ekonomický egoismus Donalda Trumpa, pokusy Ruska rozšířit vliv do nitra starého kontinentu, uprchlíci a vzestup evropského islámu a k tomu nově nevyzpytatelnost Turecka.

Před časem jste pro náš časopis řekl, že válka je v Evropě − po více než sedmdesáti letech míru − prakticky nevyhnutelná. Stojíte si za tím i dnes?

O tom, že dříve nebo později k válce v Evropě dojde, není podle mě sporu. Nejsme od ní určitě dále než před rokem a půl. Spíše blíž. Abychom si rozuměli − nemluvím o horizontu měsíců či let. Nicméně to, čemu říkáme jednotný evropský prostor, je na tom hůře, než když jsme spolu mluvili naposledy. Pokud jednou z podmínek budoucího potenciálního válečného střetu je, že se jednotná Evropa rozpadne, tak se od té doby událo několik kroků, které ten rozpad spíše přibližují, než oddalují.

Dříve nebo později k válce v Evropě dojde, o tom podle mě není sporu. Nemluvím ale o horizontu měsíců či let.

Jakých?

Brexit je skutečností. Na počátku roku 2017 se mnozí ještě utěšovali nadějí, že bůhví jak to celé nakonec dopadne, co udělá Sněmovna lordů, jestli nebude nové hlasování. Nic takového se nestalo. Theresa Mayová a britské konzervativní elity jasně říkají: takto to dopadlo, jedeme podle toho. Německá vláda je velmi křehká, protože kancléřka Merkelová nepochopila, že je dobře po třech funkčních obdobích odejít. Takové pnutí v Německu za poslední dvě dekády nepamatujeme, což pro stabilitu v Evropě určitě není dobře. V Rakousku vládne kancléř, který zjevně není spokojen s tím, jak fungují bruselské elity, ať už jde o migrační politiku nebo i další témata. V Itálii jsou u moci populisté, u nichž Evropská unie automaticky nemá plusové znaménko. A pokud jde o Visegrádskou skupinu − Viktor Orbán, jenž v Maďarsku posílil po přesvědčivém vítězství ve volbách, rovněž není vůči Bruselu vstřícně naladěn. O části polské a přinejmenším části české politické reprezentace nemluvě. Takže jestli jsem v souvislosti s Evropou mluvil o fragmentaci, o pozvolném rozpadu, o vymezování se jedněch proti druhým, tak jsme k tomu podle mě blíž, než jsme kdy byli.

A vidíte i možné konflikty?

Ještě než odpovím, tak chci říci jednu věc. Pnutí v Evropě sílí i proto, že hlavní dva evropští lídři, Angela Merkelová a Emmanuel Macron, se, doufám, že s dobrými úmysly, nechovají úplně racionálně. Vezměte si například jejich debaty o společné zahraniční politice, o společné evropské armádě, o konceptu třetí síly. To slýcháme stále dokola čas od času již od konce druhé světové války. Když se přitom podíváte na francouzskou, a hlavně na německou armádu, vidíte, že ani tyto dva státy nejsou, fakticky vzato, schopny dávat často zmiňovaná dvě procenta HDP na obranu. Tak z čeho chtějí proboha vybudovat evropskou armádu? A společná zahraniční politika? Když téměř každý evropský stát má odlišné zahraničněpolitické a obchodní zájmy? Jsou to jen slova, slova a slova. Věřit, že se v reálném čase naplní, je čiročirá fantazie.

Kde tedy vidíte konfliktní linie?

Nedávno jsem byl účastníkem jedné debaty a tam byly jasně namalované. A ležely bohužel zčásti i uvnitř Evropské unie. Řecko a Turecko, to je první možnost, která se vysloveně nabízí, navíc jde o členské státy NATO. Přetrvává i konflikt Řecka a nepochybuji, že brzy i Itálie s německými představiteli o finanční fungování Evropské unie.

jarvis_5b45f858498e8cf808b0dc6a.jpeg
„Máme tu obchodní válku mezi Evropou a USA, a jak se zdá, může vyústit v opravdu dramatický hospodářský konflikt,“ varuje historik Martin Kovář.
Foto: Josef Horázný

To není válka.

Není. Ale jsou to střety, které mohou prudce zostřovat vztahy mezi evropskými státy. A s tím souvisí další věci. Kdybychom před dvěma lety předpovídali, že mezi Evropou a USA propukne obchodní válka, tak by si mnozí lidé klepali na čelo. Dnes ji tu máme, a jak se zdá, může vyústit v opravdu dramatický hospodářský konflikt. Nevylučuji, že se něco podobného může objevit i v rámci dnešní Evropské unie, ačkoliv se to nyní zdá jako sci-fi vize. Ten konflikt může vyrůst z rozdílných názorů na rychlost integrace, na ekonomické záležitosti, na migrační politiku…

Zmínil jste migraci, ale ta už není taková jako dřív. Evropští státníci se navíc právě v Bruselu dohodli, že ji dále utlumí. Kvóty prakticky padly, mají se budovat záchytná centra jak v Evropě, tak v Africe...

Vášnivost debat o migraci neustala, italská vláda jasně řekla, že žádné další uprchlíky přijímat nebude, a také se tak chová, uprchlíky nechtějí ani ve Francii či ve Španělsku. To vytváří velký tlak na Německo a jeho kancléřku, která požaduje celoevropské řešení. A to se zcela jistě konat nebude. Angela Merkelová hraje o všechno, protože nejde jen o uprchlíky, ale i o její politické přežití. Pokud nedosáhne celoevropské, či alespoň dílčí shody, jež bude fungovat v praxi, nikoliv jenom na papíře, může padnout německá vláda i desítky let trvající spojenectví CDU a CSU. Ta už také naznačila, že je ochotná kandidovat samostatně, jako nikoliv jen bavorská, sesterská strana CDU, ale jako celoněmecká samostatná strana. Viděl jsem v tamních novinách její preference, které se na celostátní úrovni šplhají k 15 až 20 procentům. To je revoluční nejen pro tuto zemi, ale i pro celou Evropu. Německá stabilita je již dlouho základním stavebním kamenem celé Evropské unie.

Heiko Maas, ministr zahraničí Německa, nedávno prohlásil, že se poválečný mezinárodní řád rozpadá a Evropská unie čelí velkým problémům − také Rusku a jeho útoku na mezinárodní právo a státní suverenitu či Trumpově egoistické politice. Pojďme si to probrat. Třeba Rusko.

Tady bych odkázal na naše generály v NATO, Petra Pavla a Karla Řehku. Stejně jako oni ani já se nedomnívám, že si Rusko přeje vojenský konflikt, protože si uvědomuje, že je slabší než NATO. Současně ale soudím, že je ochotno hnát informační válku a další způsoby, jak prosazovat svůj vliv, zejména ve středo- a východoevropských členských státech Evropské unie, až do krajnosti. A že je ochotno hrát tento střet velice tvrdě − uvědomuje si totiž, že ani Západ válku nechce, a bude proto ochoten ustupovat. Že by ale momentálně bylo Rusko akutní vojenskou hrozbou, si nemyslím, snad s výjimkou pobaltských zemí. Tam pak závisí hlavně na poměrech uvnitř NATO, na vztazích mezi evropskými členy a USA. Mluvil jste o Trumpově egoismu, u něj opravdu nelze vyloučit skoro nic, ani to, že řekne, že není ochoten jít kvůli Pobaltí do vojenského střetu s Moskvou. I když to nemusí říci takhle přímo.

Nedomnívám se, že si Rusko přeje vojenský konflikt, protože je slabší než NATO. I tak je ale ochotno jít až do krajnosti a hrát velice tvrdě.

Takže válka o Pobaltí?

Žít v Estonsku, tak se zkrátka cítím vážně ohrožen. Česka se podle mě přímá vojenská hrozba netýká, což nicméně neznamená, že se nás netýká ruská hrozba obecně. Politická, ekonomická, ono vtažení do ruské sféry vlivu. Rusové tu mají zdatné hráče a spoluhráče, kteří pracují k jejich prospěchu. Alespoň se to tak interpretuje a mně taková interpretace není cizí.

Koho konkrétně máte na mysli?

Třeba pana prezidenta a jeho okolí. V každém případě to tak vypadá. Jejich reálné politické kroky jsou vůči Rusku řekněme velmi vstřícné.

Co říkáte na tvrzení amerického politologa George Friedmana, že není v americkém zájmu, aby Rusko spolupracovalo s Německem? Aby došlo k propojení ruských zdrojů a německé technologie?

Takové propojení nikdy nebylo v zájmu ostatních. Když spolu naposled takto spolupracovali, byl z toho pakt Molotov−Ribbentrop (v roce 1939, pozn. redakce) a odskákali to Poláci. Na jaře roku 1940 pak Hitler dostal od Stalina blahopřejný telegram k dobytí Paříže a Rusové dva roky zásobovali surovinami Německo pro jeho tažení na Západě. Dnes je možné připomenout, aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, například to, že bývalý německý kancléř Gerhard Schröder sedí ve správní radě největšího ruského vývozce ropy, společnosti Rosněfť… Když se po druhé světové válce formovala Evropská společenství, předchůdce dnešní EU, byl cíl otců zakladatelů Jeana Monneta a Roberta Schumana formulován jasně: udržet Američany v Evropě, Rusko mimo ni a Německo při zemi. Takže na té Friedmanově tezi podle mě opravdu něco je.

Naťukli jsme prezidenství Donalda Trumpa. Je ho už možné hodnotit?

Jistě. V první řadě je to políček americkému establishmentu, který dostal za vyučenou, protože nebyl schopen vygenerovat relevantního protikandidáta. Tím Hillary Clintonová ani Bernie Sanders nebyli, o republikánech nemluvě. A z této mizérie se zrodil Donald Trump. Jako prezidenta ho charakterizuje především naprostá nevyzpytatelnost, ale současně i dodržování předvolebních slibů těm skupinám americké společnosti, kterým něco slíbil. To jsou například již zmiňovaná cla.

Trump myslí hlavně na své znovuzvolení, tedy na své americké voliče. Méně na Ameriku jako celek, a už vůbec nemyslí na Evropu a transatlantické vztahy.

Důraz na cla a obchodní války byly ale od 19. století často předstupněm války skutečné.

Euroamerický vojenský střet podle mě nehrozí. Ale podstatně to může zhoršit vzájemné vztahy. Už je to zhoršuje, proto Macron s Merkelovou mluví o evropské zahraniční politice a o evropské armádě. Abych to řekl jasně: jestliže se v důsledku ekonomických střetů zhorší vztahy mezi Washingtonem a Berlínem, Paříží atd., může se to projevit například v americké (ne)ochotě bránit Evropu vojensky. A to je potenciální katastrofa. Trump myslí na své americké voliče, méně na Ameriku jako celek, a už vůbec nemys­lí na Evropu a na transatlantické vztahy. Když do Prahy nedávno přijel jeho někdejší politický stratég Stephen Bannon, mluvil o tom, že Trump je dítětem populistického hnutí, které se žene celým Západem. Rád bych v této souvislosti připomněl známou historku s Tonym Blairem, britským premiérem v letech 1997−2007. Když se ho bezprostředně po prvním volebním vítězství ptali, co bude jeho nejbližší cíl, premiér jmenoval školství, zdravotnictví, sociální politiku. Jeho mediální guru Alastair Campbell ho ale v soukromí okamžitě opravil: Ne, Tony, ne, první, nač musíš myslet, je znovuzvolení… To je také případ Donalda Trumpa. I on myslí především na své voliče, na své znovuzvolení a na Evropě mu příliš nesejde.

Exkluzivní obsah pouze pro předplatitele.

Kupte si předplatné webu již za 99 Kč na měsíc.

Úplný obsah Ekonomu a Hospodářských novin • Přihlášení až na 5 zařízeních

Předplatit

Josef Pravec
Přeposlat
Diskuse

Neinvestovat do Amazonu a Googlu byla chyba, řekl miliardář Buffett. Ke kryptoměnám je ale stále kritický

Rozpočet státu skončil loni s druhým nejlepším výsledkem za 20 let. Pomáhá ekonomický růst a vyšší výběr daní

Ochráníme demokracii před falešnými zprávami, prohlásil Macron. Připraví zákon, který umožní soudům trestat šíření lží

Do desetitisíců schránek nechodí předplacené noviny, roznášková firma nemá dostatek lidí

Volkswagen v lednu prodal rekordní množství aut, jejich počet přesáhl půl milionu. Silně rostl v Číně a Německu

reklama