Záměr daňové správy vybrat do roku 2017 na daních o 30 miliard korun více je - spolu s úmyslem zlevnit veřejné zakázky - výrazem snahy ministra Andreje Babiše dostat veřejné finance pod kontrolu. Pokud by se mu to ale podařilo, šlo by v historii moderního českého státu o zázrak.

Sladit výdaje s příjmy se od vzniku Československa v roce 1918 prakticky nikomu nepodařilo. Šetřivý ministr financí Alois Rašín v době poválečného rozvratu nedokázal vybrat na daních dostatečnou sumu, a tak se rozpočet podařilo nakrátko koncem dvacátých let minulého století stabilizovat až jeho nástupci Karlu Englišovi. Opticky to vypadalo, že to zajistila tehdejší daňová reforma, ve skutečnosti však šlo o důsledek dočasného vzestupu ekonomiky.

Hospodářská krize vzápětí znamenala hluboký propad, který se zkombinoval s vysokými výdaji státu na zbrojení po nástupu Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Podle historika Antonína Klimka prvorepubliková ekonomika neměla těsně před válkou daleko k finančnímu krachu. Nacistická okupace a kořistění ve prospěch Berlína přinesla ohromnou inflaci a tvrdou měnovou reformu hned v roce 1945.

Ohromným potížím čelily rozpočty i za socialismu. Oficiálně musely zůstávat vyrovnané, což vedlo k hospodářské nerovnováze a znehodnocování koruny. Důsledkem byla další měnová reforma.

Také za náběhem reformních kroků za Pražského jara následovala protiinflační opatření. A protože se problémy periodicky opakovaly, stála vláda počátkem roku 1978 opět před rozhodnutím znehodnotit vklady obyvatel o polovinu. Komunistický šéf Gustáv Husák to nedovolil v obavě, že by to okamžitě znamenalo jeho pád. Ekonomika ale stagnovala a za našetřené peníze stejně nebylo co koupit.

Když se komunisté poprvé odhodlali předložit schodkový rozpočet, tak se jejich moc zhroutila a nový ministr financí a později český premiér Václav Klaus se uvedl úspornou politikou, spojenou s ořezáním platů a sociálních výdajů.

Jeho transformační vláda i později předkládala vyrovnané rozpočty, šlo nicméně o fikci. V době, kdy výkon ekonomiky byl nižší než dřív, si pomáhal neopakovatelnými privatizačními penězi, a tak v polovině devadesátých let bruselští experti do kolonky Česká republika pravidelně připisovali obří deficity.

Veřejné finance nezkrotily ani sociálnědemokratické vlády, kdy domácí ekonomika prožila několik let těžko opakovatelného růstu. Škrty by podle nich vzestup ohrozily. A tvrdou ránu rozpočtu v roce 2009 zasadil propad příjmů za ekonomické recese.

Při tomto krátkém pohledu zpět se slib současného kabinetu, že své funkční období skončí s vyrovnaným hospodařením, ukazuje jako pouhá rétorika. Útěchou může být, že navzdory problémům s rozpočty a neustálým varováním dávných i současných ekonomů před novými dluhy, jde svět technologicky i ekonomicky stále vzhůru. Důležitá je nakonec asi matérie a nikoliv čísla.

Související