Současně stagnovaly investice a průmysl, a na závěr roku se začala ekonomika propadat. Už i ministerstvo pro hospodářský rozvoj mluví o tom, že Rusko v příštích 15 letech poroste o pouhých 2,5 procenta ročně, tedy pod světovým průměrem. Ambice stát se vedle vojenské i ekonomickou velmocí berou zasvé.

Pokud chce Rusko resuscitovat svoji ekonomiku, musí se především vypořádat s pěti problémy:

1. Příliš "velký"stát

Stát většinou není dobrým hospodářem a v Rusku teprve ne, přesto kontroluje až polovinu ekonomiky. Silné postavení má zejména v dopravě (73 procent), bankovnictví (49 procent) a těžbě ropy a zemního plynu (40, resp. 45 procent). Slibovaná privatizace se zasekává a stát naopak bobtná - nedávno ropný gigant Rosněfť pozřel TNK-BP a zátah na menší banky povede hlavně k posílení státních obrů. Stát roste i jinde - mezi lety 2008-2012 přibral 1,1 milionu nových pracovníků, takže nyní zaměstnává čtvrtinu práceschopného obyvatelstva. Soukromé společnosti si tak nekonkurují s těmi státními jen při zakázkách, ale už i při hledání zaměstnanců.

2. Přeplacení zaměstnanci

Reálné mzdy rostou tempy daleko převyšujícími růst produktivity práce. Jen v minulém roce mzdy celkově vzrostly o pět procent, u státních zaměstnanců dokonce o 13 procent, a předchozí roky byly obdobné. Ruská pracovní síla je proto drahá a podle ruských zaměstnavatelů také špatně kvalifikovaná, nezodpovědná a nedisciplinovaná. Mimoto mizí doslova pod rukama - v roce 2023 bude v Rusku o devět milionů práceschopného obyvatelstva méně.

3. Suroviny, suroviny, suroviny

Ruské ekonomice dominuje surovinový sektor, zejména těžba ropy a zemního plynu. Tato dvě odvětví jsou zodpovědná za čtvrtinu HDP. Oproti tomu podíl strojírenství nedosahuje ani tří procent. Tato dominance se projevuje i ve vývozech, kdy nerostné suroviny mají 85procentní podíl. Za propad strojírenských vývozů může i silný rubl, důsledek právě mohutného exportu ropy a zemního plynu. Závislost na energetických vývozech přináší do ekonomiky značnou nestabilitu - dokonce i zpracovatelský průmysl poměrně přesně kopíruje vývozní ceny ropy. O problémech federálního rozpočtu, který na vývozu ropy a zemního plynu závisí z 50 procent, ani nemluvě.

4. Svoboda těsně za Burundi

Podle Daniela Dreznera, redaktora zahraničněpolitického týdeníku Foreign Policy, je Rusko zemí, kde má podnikatel větší šanci skončit za mřížemi než obyčejný lupič. Může jít o nadsázku, ale v různých indexech kvality podnikatelského prostředí okupuje země nízké příčky. Například index ekonomické svobody od Heritage Foundation řadí Rusko mezi Tádžikistán a Burundi. Jen o vlásek uniklo označení "potlačená svoboda" a je stále "převážně nesvobodná". Nedávné zlepšení v žebříčku Doing Business od Světové banky bylo hlavně na poli legislativy, tedy doslova na papíře. Skutečné reformy se prosazují velmi pomalu.

5. Technologická zaostalost

Už před krymskou krizí zahraniční kapitál Rusko houfně opouštěl. Za to nemohla jen chřadnoucí ekonomika, ale třeba i fakt, že na moskevské burze lze investovat jen do těžebních společností nebo bank. Ruský finanční systém také není schopen nasměrovat úspory k firmám, které by si rády půjčily. Jedny firmy úspory raději vyvádějí do zahraničí, zatímco jiné si stěžují, že na trhu chybějí rozumné půjčky. To posiluje technologickou zaostalost ruských podniků, kdy ani ne desetina z nich provádí technologické inovace oproti například dvěma třetinám v Německu. Pouze každý dvacátý ruský strojírenský podnik je pak schopen konkurovat na světových trzích.

Žádný z uvedených problémů není nepřekonatelný, nicméně jejich kombinace představuje značnou výzvu - zejména v Rusku, kde jen v mírné nadsázce venkov žije v 19. století, středně velká města ve 20. století a jen ta největší ve století jedenadvacátém. Reformy si tak vyžádají plnou koncentraci mocenských elit. Zahraniční vojenská dobrodružství tomuto úsilí nepomohou.

Jakub Kučera
ekonomický komentátor společnosti RSJ

Související