Ve farmacii je v Česku pořád výrazný skluz, může za to vývoj po roce 1945. Předtím jsme byli vyspělá země, říká bývalý šéf Zentivy Michal

Patří ke generaci, která v byznysu zažila vše, co bouřlivý porevoluční vývoj přinesl. Celých dvacet let stál Jiří Michal v čele Zentivy, nejvýznamnější české farmaceutické firmy, kterou i spoluvlastnil. V polovině roku 2010 skončil a dnes, ve svých 68 letech, se coby emeritní topmanažer dívá na svět z jiné perspektivy. Jak říká, penzijní věk mu otevřel nové obzory. "Hodně teď například čtu a nejlíp se mi čte v noci," popisuje.

HN: Stýská se vám po řízení velké firmy?

Ne ne, já jsem si toho užil dost. Myslím, že do podnikání sentiment nepatří. A také představa, že bez vás se firma neobejde, je velmi nezdravá. Ano, vzpomínám rád na ta léta, s bývalými kolegy máme pořád dobré vztahy, scházíme se občas, ale mám teď jiné zájmy. Říkali mi, že Zentiva je jako mé čtvrté dítě. Kdyby to tak bylo, mohl bych své dceři bránit, aby se vdala? To přece nejde a stejné je to s podnikem. I on má svůj přirozený vývoj a každý z nás v něm píše jen jednu kapitolu. A my jsme si s kolegy v roce 2009 řekli, že už jsme tu svou napsali a musí přijít psát někdo další.

HN: Český farmaceutický průmysl dnes stojí na výrobě generik. Až na drobné výjimky své vlastní originální léky nevyrábíme. Muselo to tak být?

Je to dáno celým tím vývojem po roce 1945 a 1948. Před válkou, v první polovině 20. století, u nás byl poměrně vyspělý farmaceutický průmysl. Třeba firma B. Fragner. Po vzniku socialistického tábora, v éře znárodňování a slučování podniků, začala jednak velmi striktní dělba práce a hlavně tu kvůli různým embargům byla i obrovská snaha o domácí soběstačnost. Musely se začít vyrábět i ty léky, které se dříve dovážely. To znamená, že jsme se vraceli trochu zpátky, vědě a výzkumu se pozornost tolik nevěnovala. Přestože zde stále vznikala některá originální léčiva, spíše se dělaly kopie.

HN: Ovšem ani po roce 1989 se v tom moc nezměnilo, stále se dělají jen kopie.

Víte, když jsme po roce 1990 začali náš podnik formovat do nějaké struktury, která by obstála v mezinárodní soutěži, zjistili jsme, že jsme i v tom vývoji léků − nemluvím o výzkumu − minimálně deset let za jugoslávskými firmami. Protože jugoslávské firmy měly i v socialistické éře otevřenou linku na západní licence, dokázaly držet krok s moderními produkty. My jsme byli orientováni jen na zásobování Československa a "bratrských" okolních zemí. Celá devadesátá léta jsme prakticky jen doháněli ono zpoždění, abychom také u nás měli moderní portfolio léků, které by přispělo ke zvýšení kvality života občanů.

HN: A jak jsme na tom dnes?

V té farmacii je u nás pořád výrazný skluz, pořád se pohybujeme "jen" na úrovni generik. Museli bychom do toho narvat obrovské peníze a zároveň mít i připravené kvalifikované lidi, abychom se probojovali do první ligy. Chápejte, na jeden úspěšně vyvinutý lék musíte mít ve vývoji x dalších produktů. Je to jako s vynálezy, jen některé se prosadí.

My teď − obrazně řečeno − jedeme autem po okresce, kdežto vyspělé země po dálnici. Jedeme sice souběžně a zhruba stejnou rychlostí, ale chybí nám nájezd na tu dálnici. Ta bariéra není jen v nedostatku kapitálu, ale i v ochotě, či spíše neochotě české společnosti investovat do vzdálenější budoucnosti. Ta obrovská vstupní investice se vám nikdy nevrátí zítra, nýbrž za nějakých 20 let. A do toho se tady nikomu nechce. Už 30 let od našich politiků slyším, že musíme dát více peněz do výzkumu a vývoje, ale jenom o tom mluví.

HN: Týká se to jen farmacie?

Vůbec ne. Je to zásadní celospolečenský problém. Když se podíváte, co se děje třeba s Prahou, jak například stále řešíme, kudy povede severní část vnějšího okruhu, a srovnáme to s tím, kam se za 30 let posunula Vídeň, je to ta samá písnička. Ve Vídni se staví a u nás se o stavění jen žvaní. V mnohých oblastech těch 30 porevolučních let bohužel vnímám jako promarněnou příležitost. Žije se nám tu dobře, životní úroveň lidí určitě poskočila, ale myšlení se moc nezměnilo. A když poslouchám ty vládní nesmysly, jako obědy dětem zdarma, nemohu říct nic jiného, než že řízení státu je velmi naivní.

HN: Vy se dnes se svými dospělými dětmi staráte o fungování manufaktury na výrobu porcelánu Thun Studio v Lesově u Karlových Varů a také provozujete v Posázaví sanatorium pro seniory Šarlota Prosečnice. Co vás k těmto investicím přivedlo?

Thun Studio, to je bývalý vývojový závod velkého Thunu. Převzali jsme jej v roce 2012, máme právo používat značku Thun Studio a také máme svou vlastní značku Atelier JM Lesov. Pro mě je to srdeční záležitost, spíše koníček než klasická výdělečná aktivita. Už když jsem byl v Zentivě, pili jsme vždy ze skla a jedli z porcelánu, naše závodní jídelna měla porcelán z Thunu. Podle mě se lidé i jinak chovají, je to jiná kultura stolování, než když používají nějaké plastové nádobí. A tím, že jsme do té manufaktury majetkově vstoupili, jsme hlavně chtěli udržet něco krásného, zachránit umělecké řemeslo. Rukodělná výroba je pro mě úžasná hodnota. Pořád jsou tu ševci, kteří umí ručně ušít boty, a já jsem šťastný, že jsou tu pořád i šikovní lidé, kteří umí vyrobit originální porcelánové výrobky. Byla v tom podobná motivace, jako když jsme před lety vstoupili do skláren Moser. I tam mám pocit, že se to docela povedlo.