Stát Izrael čekají letos 9. dubna předčasné volby, které vypsal premiér Benjamin Netanjahu. Pozadí tohoto rozhodnutí je ovšem hlubší než jen konflikt mezi premiérem Benjaminem Netanjahuem a exministrem obrany Avigdorem Liebermanem kvůli loňskému příměří s teroristickým hnutím Hamás, které vládne Gaze, poté co na Izrael vystřelilo přes čtyři sta raket během dvou dní.

Je i hlubší než premiérův konflikt s předsedou ortodoxní strany Židovský domov Naftalim Bennettem o uvolněné křeslo ministra obrany či povinnost studentů ješiv sloužit v izraelské armádě.

Jde totiž ve velké míře o charakter Izraele jako takového a jeho pozici na Blízkém východě, o budoucnost vize, kterou poslední roky Benjamin Netanjahu úspěšně prosazoval.

Fakt, že byl Stát Izrael založen proti vůli svých sousedů a udržel se jen díky tomu, že dokázal vyhrát války, které proti němu jeho okolí vedlo, nahrával − v dobrém i ve zlém − vizi Izraele jako západního státu uprostřed nepřátelského okolí. Tato vize se ovšem ukázala jako dlouhodobě těžko udržitelná, zejména ve světle posilování vojenského potenciálu šíitského bloku vedeného Íránem, který v okolí Izraele reprezentuje zejména hnutí Hizballáh v jižním Libanonu a hnutí Islámský džihád působící v Gaze.

Udržitelnost izraelské strategie, v níž nebyly příliš zapotřebí dohody se zeměmi v regionu, stála a padala s výraznou vojenskou převahou, kterou Izrael měl, což v situaci, kdy jen od hnutí Hizballáh míří na Izrael na 150 tisíc raket, nemluvě o íránském usazování se v Sýrii, znamená, že síly začínají být vyrovnané.

Důležití spojenci

Na rozdíl od mnoha opozičních politiků, kteří mu vyčítali nerozhodnost a pozici "údržbáře statu quo", si tohle Benjamin Netanjahu uvědomoval a začal iniciativu sbližování se Saúdskou Arábií, která společně s Izraelem vnímá Írán jako hlavního nepřítele.

Vzhledem k pozici, jakou vůči Izraeli zastávali saúdští vládci až po současného (byť už prakticky nevládnoucího) krále Salmána bin Abdulazíze, to vypadalo jako nerozumný nápad, ale v posledních letech došlo k několika podstatným událostem, které z Izraele udělaly z blízkovýchodního pohledu spíš "domácího" aktéra, než jak je Izrael často obviňován, aktéra západního, neřkuli koloniálního, který se plete do blízkovýchodních záležitostí.

Izraelská bezpečnost dosud stála − a nadále stojí − na výrazné podpoře ze strany Spojených států, které pomáhají Izraeli jak finančně, tak zbrojně, ovšem postavené na zásadě "my dodáváme Izraeli materiál, ale bojovat musí Izrael sám". Potíž je v tom, že generace amerických židovských mileniálů se od Izraele bezprecedentně odvrací, čímž může být americká podpora Izraele do budoucna ohrožena. Z regionální spolupráce se tak stala strategická priorita.

Netanjahuovi v jeho vizi výrazně pomohl nástup Donalda Trumpa, který nejenže uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, ale především dal volnou ruku svému zeti Jaredu Kushnerovi v jednání mezi Spojenými státy, Izraelem, Egyptem a Saúdskou Arábií a jejími satelity (což je například Bahrajn, Súdán nebo Spojené arabské emiráty). Plán pro vyřešení izraelsko-arabského konfliktu, po trumpovsku lehce bombasticky pracovně nazvaný "dohodou století", ještě není zveřejněn, ale z uniklých informací už něco vyplývá.

Jeho součástí nejspíš bude jeruzalémské předměstí Abú Dís jako hlavní město budoucího palestinského státu, samostatnost demilitarizovaného palestinského státu zahrnujícího stávající oblasti A a B Západního břehu Jordánu podle dohod z Osla a izraelská bezpečnostní a vojenská kontrola oblastí C Západního břehu.

(Oblasti A jsou pod civilní i bezpečnostní správou Palestinské autonomie, oblasti B jsou pod její civilní správou a izraelskou bezpečnostní správou a oblasti C jsou pod plnou, civilní i bezpečnostní izraelskou správou. Do oblastí A nemají židovští občané Izraele přístup vůbec, palestinští Arabové mají přístup do všech oblastí s tím, že do sídel v oblasti C musí jít přes bezpečnostní kontrolu).

V polovině ledna byl publikován jiný únik, který počítal s tím, že by Palestinská autonomie (PA) dostala čtvrti z východního Jeruzaléma, jako je třeba Rás al-Amúd, ale byl rozhodně dementován a hlavně by byl v Izraeli politicky neprůchodný.

Tlak na dohodu

To jsou podmínky podstatně tvrdší, než jaké Jásiru Arafatovi nabízel svého času v Oslu izraelský premiér Jicchak Rabin, popřípadě později Ehud Barak, ale na rozdíl od tehdejší doby je dnes situace jiná.

Palestinská autonomie nemá oporu žádných arabských států s výjimkou Kataru (který se od rozkolu se Saúdskou Arábií orientuje na Turecko a Írán), Kuvajtu (který má téměř demokratické zřízení a jehož občané se nedají obejít) a íránských satelitů (Libanon, Sýrie, Irák). Saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán, který zemi de facto vládne, dal na vědomí vůdci PA Mahmúdu Abbásovi, že chystaná dohoda je konečná, a pokud ji neakceptuje, nemůže dále počítat se saúdskou pomocí − což v sobě zahrnuje i pomoc ze strany saúdských spojenců, jako je Egypt.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Jak se změnilo rozložení sil na Blízkém východě?
  • Kdo jsou noví spojenci Izraele?
  • A v čem je hlavní problém chystané "dohody století"?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se