Byla to rána, jako by vybouchla bomba. Moje auto si sedne na levý bok, což není dobrá zpráva vzhledem k tomu, že tachometr ukazuje 120 kilometrů za hodinu. Z úst mi v šoku vyskočí pár vulgárních slov, kterým naštěstí zbytek posádky nerozumí − jede se mnou americký a německý kolega. Z místa, kde před sekundou ještě byla kola, srší jiskry a auto skáče jako rozbitá pračka. Musím ke kraji a hlavně nešlápnout na brzdu, jinak bych vykouzlil hodiny a byl by konec. Když pak auto zastaví a všichni si oddychnou, vidíme jasnou škodu. Obě levá kola jsou proražená a v disku je obrovská díra, jako by ji do něj někdo vystřelil. "A to jsem si myslel, že se na téhle nekonečně rovné dálnici ukoušeme nudou," zazní do větru. Konečně přišel čas využít rezervy, které s sebou naše Mini veze na střeše i v kufru.

Je to paradox. Všechna tři auta, která se před několika týdny vydala zdolat nejdelší dálnici na světě Panamericanu, dojela až sem, na neuvěřitelně rovnou a také neuvěřitelně nudnou dálnici v Chile bez jediného škrábance. Bez jediné protržené gumy. Jen s pár drobnými pokutami od aktivních strážců zákona středoamerických zemí. A právě ve chvíli, kdy jsme si říkali, že to tu vypadá skoro jako v Evropě, jsme potkali v levém pruhu dálnice kámen velký jako peruánské morče. Možná se už projevila únava z dlouhé cesty.

Dojet z USA do Panamy nebylo tak těžké, jak se zprvu zdálo. Některé země jsou sice vyloženě známé násilnostmi a nebezpečím hrozícím cizincům, ale v Mexiku, Guatemale, Hondurasu, Nikaragui, Kostarice ani Panamě se nic špatného nestalo. To už byli horší kolumbijští celníci, kteří týden odmítali vydat z přístavu v Cartageně auta. Jakkoliv je totiž Panamericana známá jako nejdelší dálnice světa, neumí překonat prales jménem Darién Gap mezi Panamou a Kolumbií, který je rájem pro pašeráky kokainu.

Ne, nebudu lhát, že jsem projel kompletní trasu. Ta výsada připadla jen našim organizátorům. Přiletěl jsem až na poslední štreku, na tu ze všech štrek nejdelší. Úkolem bylo dostat se ze Santiaga de Chile do Ushuae, nejjižnějšího města položeného na samé špici ostrova Ohňová země. Každý den deset hodin za volantem ale znamená, že si lidé začnou na palubě vyprávět takřka vše. Od zkušeností z cesty až po naprosté nesmysly. Jak to mohli naši průvodci vydržet tři týdny?

Zbývá vám ještě 80 % článku

Co se dočtete dál

  • Jaké byly technické parametry cestujících vozů?
  • Jak vypadaly první dny na cestě?
  • Jaký je "konec světa" na úplném jihu Ameriky?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se