Češi v Evropě Ondřeje Housky: Kdo chce demokracii, musí si přát, aby přežila sociální demokracie

Když prezident Miloš Zeman na sté výročí vzniku Československa posmrtně vyznamenával několikanásobného premiéra a vůdce agrární strany Antonína Švehlu, měl pro to hodně důvodů. Asi mezi nimi ale nebyl Švehlův postoj k sociální demokracii. Tedy ke straně, kterou Zeman dovedl k moci, ale v posledních letech usilovně pracuje na jejím zničení. Zadupat do země mohl sociální demokracii i Švehla. A to na začátku 20. let, po jejím vnitřním rozkolu, když se od ní oddělili komunisté.

Švehla to neudělal, věděl, že by na tom vydělala jedině KSČ. Jak říkal − když nebudeme mít stranu sociálně reformní, bude na levici dominovat strana sociálně revoluční. Švehla měl pravdu. Šlo mu o stát.

Konec sociální demokracie ale může nastat teď. Strana není v rozkladu jen v Česku, ale − až na pár výjimek − prakticky v každé zemi Evropské unie. Rekordně nízkou podporu má i v Německu, tedy státě, který je její kolébkou. Jestliže se začíná mluvit o hrozbě jejího pádu do bezvýznamnosti dokonce i v Německu, znamená to, že může zaniknout úplně.

Nejsem volič sociální demokracie. Ale jsem demokrat. A každý demokrat by si měl přát, aby tato strana byla nadále silná. Jistě, nemusí se jmenovat zrovna sociální demokracie. Potřebujeme ale jasně demokratickou levicovou stranu.

Proč? Protože když tu taková strana nebude, vydělají na tom extremisté jako Tomio Okamura. Nebo političtí podnikatelé bez hodnot jako Andrej Babiš. Sociologové ostatně dokazují, že právě k těmto politikům se přesunula řada bývalých voličů ČSSD. Okamurova SPD a Babišovo ANO samozřejmě nejsou totéž. Ani jedna z těchto stran však není vnitřně plně demokratická.

Mírnit to nejhorší v lidech

Sociální demokracii všude po Evropě dřív volily masy vzdělaných lidí, jako byli učitelé nebo státní zaměstnanci. Strana však měla ještě jednu charakteristiku: "Kultivovaně reprezentovala skupinu prostých, nevzdělaných, sociálně slabších lidí. Přitom tlumila ty nejhorší xenofobní, nacionalistické impulzy, k nimž by tito voliči jinak měli sklon," říká mimo záznam jeden český sociální demokrat působící v evropských institucích v Bruselu.

Přesně vystihl jeden z důvodů, proč sociální demokracii potřebujeme. Jenže tato strana není v hluboké krizi jen v Česku a Německu, ale i ve Francii, v Nizozemsku nebo třeba Itálii. Pro Evropu to může mít fatální následky. A to proto, že zdaleka ne všichni sociálnědemokratičtí voliči přecházejí k nepochybně demokratickým zeleným, jak to nyní vidíme v Německu.

Mnohem častější je úprk těchto lidí k různým typům populistů, podobně jako v Česku. Platí to třeba o Nizozemsku. Sociolog Koen Damhuis tam provedl analýzu příznivců Geerta Wilderse a jeho krajně pravicové Strany pro svobodu. Zjistil, že nejvíc voličů získal Wilders mezi lidmi s nízkými příjmy a nízkým vzděláním. Dřív volili levici.

Podobné je to ve Francii. Marine Le Penová se už zdaleka neopírá jen o nahnědlé Francouze nostalgicky vzpomínající na koloniální minulost jako její otec Jean-Marie Le Pen. Mezi manuálně pracujícími lidmi její Národní fronta poráží všechny ostatní strany.