Stárnutí Česka se projevuje už nyní. Důchodců je poprvé za existenci republiky více než dva miliony. Ale to pořád ještě není nic proti kritickému období kolem roku 2050, kdy třímilionová armáda seniorů bude bez reformy opravdu jen těžko ufinancovatelná. A to se netýká jen penzí, ale i zdravotní a dlouhodobé sociální péče (více viz Ekonom č. 30/2018).

Dobře, na tom se kromě opravdu zavilých optimistů dnes už shodnou všichni. Ovšem na odpovědi, jak do sociálního a zdravotního systému přivést další peníze, už se neshodne nikdo.

Ministerstvo práce a sociálních věcí zkouší vykopnout debatu o novém odvodu, povinném pojistném na dlouhodobou péči.

Smysl je jasný. Stárnoucí populace bude potřebovat čím dál více domovů seniorů, léčeben dlouhodobě nemocných i podporu domácího ošetřování. Kdo dnes slyší zoufalé příběhy některých pečujících, tak má pocit, že snad ani nežije v 21. století.

Ministerstvo proto zvažuje nové pojistné, kde by třetinu platil zaměstnanec a dvě třetiny zaměstnavatel, pracovník by měsíčně zaplatil nějakých 250 korun.

Na první pohled to zní lákavě − přímo si pojistit situaci, ve které bude za pár dekád kdekdo. Na druhou stranu je ale potřeba si přiznat negativa. Není to žádné pojistné, ale vlastně další rovná daň. A daňové zatížení práce je v Česku už tak dost vysoké.

Takže tudy asi nakonec cesta nepovede, byť třeba v Německu podobný odvod existuje.

Je spíše třeba otevřeně hrát s tím, co máme, což jsou daně a odvody na sociální a zdravotní pojistné. A v nich najít čím dál větší porci peněz na dlouhodobou péči spolu s masivním zapojením soukromých zdrojů, tedy česky řečeno − z vlastních kapes. Jiné cesty asi není.

Kdo by snad nevěřil, tak jen jedno číslo: zatímco nyní jde na sociální služby nějakých 45 miliard, bez ja­kýchkoliv reforem by to v roce 2050 bylo 580 miliard. A to je konečná.

Je tedy už nyní nejvyšší čas chytře kalibrovat náš sociální systém na dobu, která bude ještě opravdu drahá.

Související