Podotýkám, že následující historka se stala dva měsíce předtím, než Lidl oznámil, že svým prodavačkám a prodavačům zvedne nástupní plat na 28 tisíc korun měsíčně.

Navíc se to nestalo v Lidlu, ale v Bille. Loni v prosinci. Od chvíle, kdy jsem na jezdící pás u pokladny položil první krabici mléka, mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Jen jsem nevěděl co. Pak mi to došlo. Pokladní zářila dobrou náladou.

Toho si všimnete. Zvlášť když čekáte někoho minimálně bez výrazu, spíš však naštvaného. A nijak se nad tou představou nepohoršujete, protože je vám jasné, že kdo několik hodin markuje máslo nebo rohlíky − a ještě v tom ohmataném seznamu musí hledat, jaké má zrovna tenhle rohlík produktové číslo −, obvykle štěstím nenadskakuje.

Čili jak je možné, že ta ženská žertovala se zákazníky a na všechny strany rozdávala úsměvy?

Ocenil jsem to, pochopitelně. A když mi po zaplacení podávala účtenku, prohlásil jsem: "Je hrozně fajn, jak se usmíváte. Zvlášť teď před Vánoci!"

Naklonila se ke mně a spiklenecky řekla: "Víte, já přišla na to, že tím vytáčím mnohem víc lidí, než když jsem na ně nepříjemná!"

Geniální. Když už jsem byl ve dveřích, slyšel jsem zřetelně její jásavý hlas, oslovující dalšího zákazníka: "Tak co, drahoušku, Billa kartičku máte?!"

Co je skutečný úsměv?

Vždy jsem měl podezření, že takoví ti "sluníčkoví" lidé, kteří i odpadky do popelnice vynášejí se slzami štěstí v očích a na Facebook minimálně dvakrát denně píší "Hezký den všem!", jsou ve skutečnosti zákeřní a zlí. Že nám to dělají schválně.

Důkazy nemám. Ale obávám se, že někteří lidé takoví opravdu jsou.

Nic proti nim, opravdu. Je mnohem příjemnější jednat s někým, kdo se směje a nevypadá, že jakmile zapadne slunce, půjde a oběsí se na půdě. Ale nic se nesmí přehánět.

My v Česku pozitivní myšlení neadorujeme. Naší doménou jsou spíš sarkasmus a ironie. Vypadáme naštvaně a otráveně. Když se pak někdo moc směje, podezíráme ho, že je tak trochu debil.

Napíšete-li do Googlu "Czechs don't laugh", tedy že Češi se nesmějí, najdete desítky srdceryvných příběhů Američanů, na které v Praze místní lidé zaútočili nezúčastněnými pohledy. Nebo dokonce smutnými, případně lehce rozzlobenými.

"Panebože, připadala jsem si jako znásilněná! Nikdo se v tramvaji ani koutkem úst neusmál. A když jsem se na někoho usmála já, okamžitě se ten člověk začal dívat jinam," píše například uživatelka jménem Katie1988 na cestovatelském serveru TripAdvisor.

Tři roky jsem učil americké studenty trávící semestr v Praze. Téma první zadané eseje vždy znělo "Co mě v Praze nejvíc překvapilo?". Zamračení lidé na ulici byli spolehlivě na prvním místě. Daleko před "psy venčenými bez náhubku a bez vodítka" nebo "milenci líbajícími se na veřejnosti".

Existují vědecké výzkumy, které dokládají, že láska Američanů k úsměvu má racionální základ. Některé studie zkoumají ročenky absolventů středních škol před desítkami let a dokládají, že ti, kteří se na fotografiích smějí, to v životě dotáhli dál, byli šťastnější a v dobré kondici se dožili vyššího věku.

Podle jiných studií jsou lidé, kteří se často usmívají, oblíbenější, sexuálně atraktivnější a v průměru vydělávají víc peněz.

Jistě, není úsměv jako úsměv. Roztáhnout pusu od ucha k uchu umí každý blb, s prominutím. Co je skutečný úsměv, definoval v polovině 19. století francouzský neurolog Guillaume Duchenne de Boulogne. A především ho odlišil od úsměvu předstíraného.

Jak? Předstíraný úsměv vytvářejí pouze lícní svaly, které roztáhnou ústa koutky od sebe. Na rozdíl od úsměvu skutečného, kdy se zapojí i kruhové oční svaly.

Pro netrénované oko jde o neznatelný rozdíl. Ale spočívá v tom, že zatímco s lícními svaly umíme "cvičit" jedna radost, s těmi očními už je to horší.

Poznat se to dá například i podle rychlosti, s jakou úsměv na tváři odeznívá. Když prakticky okamžitě, byl skoro jistě předstíraný. Vidíme-li pozitivní emoce na tváři ještě několik vteřin poté, byl úsměv opravdový.

Důsledky předstíraného štěstí

Je spousta profesí, kde se úsměv očekává. Třeba od servírky v restauraci. A to bez ohledu na to, že jí včera − třeba − chcíply akvarijní rybičky, že ji iritují lidé v kostičkované košili, kterou shodou okolností máte na sobě, nebo že prostě nemá náladu. A vy chcete, aby se na vás usmívala?

To může, jistě. Ale nikomu tím neposlouží. Vy to poznáte − řada studií celkem spolehlivě dokázala, že lidská mysl umí rozeznat skutečný úsměv od předstíraného − a jí to ublíží.

Dieter Zapf, šéf katedry psychologie na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, udělal už před patnácti lety sérii experimentů, ve kterých zkoumal, jaké důsledky má předstírané štěstí. Vzal osmdesát studentů a rozdělil je do dvou skupin ve fiktivním telefonním centru, kam lidé − najatí herci − volali se svými stížnostmi.

Polovina studentů musela za každých okolností takzvaně udržet dekorum a působit přátelsky i zdvořile. Druhá polovina měla povoleno ohradit se proti nezdvořilostem, případně sprostého zákazníka vykázat do patřičných mezí.

Účastníkům experimentu byl zároveň průběžně měřen tep. A výsledek? Ukázalo se, že těm, kteří měli povoleno se "bránit", tepová frekvence rostla, i když nepatrně. Na rozdíl od těch, kdo museli za všech okolností zůstat zdvořilí. Těm se výrazně zvýšila.

"Vyšší tep může vést ke kardiovaskulárním onemocněním a je jasným indikátorem pracovního stresu," napsal Zapf ve své studii. A americkému časopisu Good Advice řekl: "Pokaždé když někdo nasadí předstíraný úsměv, jeho zdraví je v ohrožení!"

Psycholog Brent Scott z Michiganské státní univerzity zase zkoumal skupinu řidičů městských autobusů. Ti měli úsměv pro pasažéry nastupující předními dveřmi v popisu práce. A Scott v dotaznících pátral po jejich rozpoložení na začátku i konci směny.

Zjistil zhruba totéž: když měli řidiči dobrou náladu, úsměv jim ji ještě zlepšil. Ale když už do práce přišli se špatnou, bylo to po několika hodinách nucených úsměvů mnohem horší. Když se usmívat nemuseli, jejich psychický stav zůstal neměnný.

V minulosti se dokonce používal termín "úsměv Pan Am", podle letušek stejnojmenné letecké společnosti, které se právě širokým zářivým úsměvem vyznačovaly. Tedy… než firma zkrachovala.

Ahoj, já jsem manažer štěstí

Britský řetězec Pret A Manger, který prodává sendviče a saláty, do svých obchodů vysílal inspektory. Ti se vydávali za zákazníky a kontrolovali, zda jsou prodavači a prodavačky stále v dobré náladě. Pokud nebyli, následovala domluva a mohl přijít i trest.

"Možná to nebylo z hlediska pracovního práva úplně v pořádku. Ale vy byste chtěli, aby vám tuňákový sendvič prodával každé ráno nějaký naštvaný pitomec?" řekl novinářům jeden z manažerů, když to roku 2013 vyšlo najevo.

Avšak dobrá nálada se cení také v profesích, kde se zaměstnanci běžně nesetkávají se zákazníky. Dobré náladě a pozitivnímu myšlení se přičítá vyšší pracovní výkon, lepší vztahy a rychlejší dosažení úspěchu.

Když Norman Vincent Peale v roce 1952 napsal knihu nazvanou Síla pozitivního myšlení, byla po vydání 186 týdnů na prestižním seznamu bestsellerů deníku New York Times. Celkem se prodalo přes 5 milionů kusů.

Být pozitivní se v naší kultuře stalo hodnotou samou o sobě. A taky slušným byznysem, jak jistě dosvědčí všichni koučové či autoři motivačních příruček.

A jak v letošním lednovém čísle napsal časopis Moderní řízení, který podobně jako Hospodářské noviny vydává Economia, o spokojenost a štěstí se dnes starají specializovaní manažeři. Někteří dokonce mají funkci se jménem CHO, tedy chief happiness officer, cosi jako ředitel štěstí. To mě pobavilo. A to podle zmíněného článku jejich počet ve firmách roste, i v Česku!

Představuji si, že sedím v práci, snažím se soustředit na napsání tohoto článku a na rameno mi poklepe čísi ruka.

Zvednu oči od monitoru.

U mého stolu stojí rozesmátý idiot a říká: "Ahoj, já jsem manažer štěstí. Už dlouho si říkám, co bych pro tebe mohl udělat."

A já mu fláknu pořádnou ránu mezi oči.

Naštvaný kolega na poradě

Dobrá nálada na pracovišti je samozřejmě fajn. O tom netřeba dlouho diskutovat.

Podle psychologů podporuje kreativitu a vytváří v kanceláři atmosféru, která nahrává inovacím i prosazování nových věcí.

Ale pak je tu blbá nálada. Naštvanost, případně podrážděnost a nevrlost. Nic příjemného, pokud takový člověk sedí vedle vás na poradě. Ale psychologové zároveň říkají, že negativní emoce nás činí pozornějšími, soustředěnějšími a pečlivěji přemýšlejícími.

Joseph Paul Forgas z australské Univerzity v Novém Jižním Walesu udělal pokus, ve kterém dobrovolníky rozdělil do dvou skupin. Jednu "naladil" do dobré, druhou do špatné nálady. (Pokud by vás zajímalo, jak se to dělá, tak například promítáním smutných či veselých videoklipů nebo diskusemi o pěkných či nepříjemných vzpomínkách.)

Obě skupiny Forgas nechal plnit drobné úkoly a řešit úlohy. Jak to dopadlo? Ti ve špatné náladě dělali méně chyb a dosáhli o něco lepších výsledků.

Pozitivní myšlení má prý úskalí také v tom, že u těch, kteří ho vyznávají a cíleně "aplikují", někdy funguje samo o sobě. Prostě když něco moc chceme a zároveň nepochybujeme o tom, že se nám to povede, cítíme se dobře. Což ale paradoxně ubírá motivaci se do toho skutečně pustit.

Tvrdí to Gabriele Oettingenová, americká psycholožka, která před lety vydala úspěšnou knihu s názvem Rethinking Positive Thinking (česky Přehodnocení pozitivního myšlení, což nezní tak hezky jako původní titul).

"Lidé, kteří si dávají velké cíle a nepochybují, že se jim splní, pak mají v realitě docela problémy. Ukazují to třeba dotazníkové výzkumy mezi absolventy univerzit ohledně budoucího platu. Ti nejvíc pozitivní a motivovaní berou často méně než průměr," píše Oettingenová.

Mírný pesimismus má za důsledek, že si spíš uvědomíme možné překážky a problémy. "Pesimistický přístup může vést k vyšší produktivitě, méně chybám a zlepšuje komunikační schopnosti," konstatoval loni v dubnu v obsáhlém článku na toto téma magazín Quartz.

Citoval mimo jiné výzkumy Technické univerzity Mnichov, které se zaměřily na to, jak hodnocení lidí v práci souvisí s jejich povahou a tím, jaké vyjadřují emoce. Překvapivě se ukázalo, že usměvaví a přátelští zaměstnanci − zejména ženy − jsou často vnímáni jako málo cílevědomí a bez lídrovských schopností.

Co si z toho odnést? Vlastně je to jednoduché. Jestli to v životě někam chcete dotáhnout, buďte trvale mírně podmračení, místo komplimentů rozdávejte jízlivosti a aspoň jednou denně se tvařte tak, že byste všem okolo nejradši nakopali zadek. Ale pokud chcete lidi fakt naštvat, smějte se jako pokladní v Bille.