Kdo by tu větu neznal. "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina," zní v závěru westernové parodie Limonádový Joe. Její autor však na hrdiny moc nebyl, jak vyplývá z nového portrétního dokumentu Universum Brdečka. Ten ode dneška promítají česká kina u příležitosti stého výročí narození scenáristy a režiséra Jiřího Brdečky.

"Já nemůžu říci, že bych uvažoval, že v mých filmech jsou nějací hrdinové. Jsou to vždy jen lidé, lidé, lidé," zazní ve snímku režiséra Miroslava Janka, jehož scénář napsala dcera portrétovaného Tereza Brdečková. Ta je také hlavní zpovídanou.

Její otec na plátně vystupuje v mnoha podobách. Jednou jako skutečností inspirovaná postava Gabriela Kočky z Brdečkové románu Alhambra, jindy z archivních materiálů, či dokonce jako posmrtná maska. Tu si Brdečka nechal v půli 40. let zhotovit stejně jako jeho kolegové z uměleckého spolku Mánes. Šlo o zvláštní způsob obveselení společnosti na sklonku druhé světové války.

Miroslav Janek celé dětství poslouchal vrčení kamery, s níž ho tatínek filmoval, a jak říká, už se té kamery pak nikdy nemohl zbavit. Je tedy ideálním autorem portrétu kolegy filmaře, který byl též odmala okouzlen kinematografií.

"Tehdy jsme náhle, zcela proti zvyklostem, zabočili do chodby kina Olympia a vešli dvířky na úzké točité schody, po nichž jsme vstoupili do kobky zaplněné hlučícím strojem. Tam mě tatínek vyzdvihl tak vysoko, abych mohl hledět malým okénkem, a poprvé v životě jsem uviděl film," předčítá režisér Janek Brdečkovu vzpomínku, kterak na plátně uviděl pohyblivý výjev z plesu, jejž by si prý vybavil i po tisíci letech.

Ale podobně jako v dalších Jankových portrétních dokumentech − o Olze Havlové či Vratislavu Brabencovi − ani tady nejde jen o vzpomínání. Janek opět vytváří zvláštní, důvěrný prostor, v němž se divák stává přirozeným partnerem, takřka přítelem těch, kteří ve filmu hovoří. Tento druh intimního portrétu se nesnaží o průzračnost předávaných informací, spíš o průzračnost emocí.

Janek jednotlivé mluvčí neopatřuje titulky, o koho se jedná. Nevytváří jasnou − chronologickou ani jinou − strukturu. Naopak odhaluje proces, při němž filmař sám hledá, podobně jako divák.

Archivní záběry, vzpomínky i ukázky z filmů jako Císařův pekař, Limonádový Joe či Adéla ještě nevečeřela se plynule prostupují a doplňují jako lidé uprostřed družného hovoru. A podobně jako v takovém spontánním, přátelském dialogu je též v Jankově dokumentu prostor pro náhodu.

Někdy kamera zabírá jen nohy Brdečkové, která zrovna na schůdcích propátrává úložné prostory, jindy tok vyprávění odkloní Jankova spontánní poznámka.

Lze namítnout, že je to jen pomník velikána. Filmu by možná prospěla větší pestrost respondentů či názorů, ale učinila by z něj jiný snímek. Možná vyváženější, kritičtější. Pokud však existuje "oslavný" pohled, prostý patosu a velikášství, ožívá právě v intimitě a mimoděčných drobnostech Jankova vidění světa.