Francouzský režisér Francois Ozon proslul jako filmař, který v řadě svých psychologických dramat akcentuje vypjatá, leckdy velmi dráždivá témata lidské sexuality a pohlavní identity.

Jeho nový psychoerotický thriller Dvojitý milenec, který včera vstoupil do českých kin, tuto pověst umocňuje. Také v kontextech režisérových předchozích snímků, jakými jsou Kapky deště na rozpálených kamenech, Bazén či Jen 17, je drama Dvojitý milenec Ozonův nejexplicitnější snímek o intimních vztazích, skrytých tělesných touhách a především o nevyzpytatelném světě žen.

Ozon nový film natočil podle románu Lives of the Twins (Životy dvojčat), který pod pseudonymem Rosamond Smithová napsala v roce 1987 americká spisovatelka Joyce Carol Oatesová.

Režisér z něj vydestiloval jen výchozí zápletku o hezké mladé ženě. Ta odhalí, že její psychiatr, do něhož se záhy zamiluje, před ní tají svého bratra-dvojče. Onen bratr je pravým opakem ženina spíše submisivního přítele − je to rovněž psychoterapeut a svojí dominantní, až agresivní sexualitou v ní probudí dosud potlačované pudy a vášně.

Eroticky vyhrocený příběh, který by se podle nástinu obsahu mohl zdát vhodnější spíš pro romanci z červené knihovny nebo pornografii než pro "artový" snímek, Ozon rozvíjí v psychoanalytických kódech a v rafinovaných zrcadlových kompozicích.

Dělení obrazu či symetrické zdvojování předmětů i postav téměř v každé scéně vizualizuje klíčový motiv dvojjedinosti. Ozon přitom zjevně odkazuje na kontroverzní hororové drama Davida Cronenberga nazvané Příliš dokonalá podoba z roku 1988. I jeho aktéry jsou k nerozeznání si podobní bratři-dvojčata, kteří vlastní gynekologickou praxi a vzájemně se dělí o tytéž ženy.

Ozonův film nesklouzává za hranice nevkusu nebo nechtěné sebeparodie díky stylově precizní režii, vytříbené vizuální složce i soustředěným výkonům Jérémieho Reniera, jenž ztvárnil ona "zrcadlová" dvojčata, a Marine Vacthové. Šestadvacetiletá herečka, kterou Ozon obsadil již před čtyřmi roky do dramatu Jen 17, postavě neurotické dívky, působící, jako by stále hledala loňský sníh, dodala křehkou zranitelnost i smyslnou živočišnost.

Režisér rozehrává nevšední psychologickou hru se smyslem pro velmi provokativní detail − jak dokládá úvodní gynekologická scéna −, ale také pro nestandardní sexuální praktiky, pomůcky a fantazie. Hlavní aktérka, která pracuje v klinicky sterilním prostředí galerie moderního umění, teprve propojením protikladných dvojčat nachází "ideálního" milence: empatického i přezíravého, něžného i násilnického zároveň.

Film

Dvojitý milenec
Režie: Francois Ozon
Distribuce v ČR: KVIFF Distribution, česká distribuční premiéra: 13. července

Ozon přitom v prvních dvou třetinách snímku nechává diváka na pochybách, zda to, co se na plátně odehrává, je skutečnost, či jen představy psychicky labilní dívky, která je typickým "nespolehlivým vypravěčem".

V tomto ohledu lze ve Dvojitém milenci najít i ozvěny téměř půl století starého satanistického hororu Romana Polanského Rosemary má děťátko. Nejen proto, že Marine Vacthová svým chlapeckým sestřihem nápadně připomíná Miu Farrowovou, ale především motivem komplikovaného těhotenství, které má rovněž v Ozonově filmu zásadní, byť matoucí význam.

Nabízí se tak další, tentokrát "civilní" interpretace příběhu, který lze vnímat třeba i jako metaforu paranoie rozjitřené prvorodičky trýzněné mučivými bolestmi břicha.

Na rozdíl od Polanského má však Ozon tendenci svůj vyšinutý příběh v závěru až příliš "realisticky" objasňovat, a navíc do rukou postav vkládat střelné zbraně. Zbytečně doslovným medicínským dovysvětlením tak předchozí klamavou a zábavně víceznačnou šarádu zbavuje dráždivého tajemství.