Přes kopec v pražském Edenu hráli své elektronické mše Depeche Mode, zatímco ve Foru Karlín se návštěvníci festivalu Pražské jaro ve středu sešli na faustovské kantátě, líčící ohavný a děsivý konec této legendární postavy.
Těžko říct, kteří posluchači udělali lépe − ti klasičtí v Karlíně rozhodně žádnou katarzi nezažili. Přitom faustovská kantáta pro sóla, sbor a orchestr ruského skladatele německého původu Alfreda Schnittkeho slibuje mimořádný a patřičně temný zážitek. Navíc se v Česku nejen tato skladba, ale obecně Schnittke hraje zřídka.
Každý lidský konec, i ten nejklidnější, bývá děsivý − a co teprve ten osudový a tragický Faustův, který se ostatně stal jedním z dominantních témat celé německé kultury. Alfred Schnittke se rozhodl zhudebnit závěr Faustova života v okamžiku, kdy nastává čas zúčtování a pro ctižádostivého doktora si jde ďábel.
Skladatel přitom nepoužil Goethovy předlohy, nýbrž sáhl po vydání lidového faustovského čtení už z roku 1587. Ve faustovské kantátě ovšem odkázal také na svou mladickou zkušenost s četbou románu Doktor Faustus od Thomase Manna.
Schnittke nejprve v letech 1982 až 1983 zkomponoval kantátu, později téma rozšířil na celou operu, jejíž je kantáta součástí. Skladba zní v němčině, což také odpovídá autorovu židovsko-německému původu. Jen těžko si představit, v jak komplikovaném a izolovaném prostředí Schnittke uprostřed sovětské reality tvořil. Nejen kvůli národnosti, ale také kvůli hudbě, která je plná všeho, jen ne socialistického realismu.
Pražské jaro ve Foru Karlín uvedlo ohavný a děsivý konec doktora Fausta
Těžko říct, zda je pro Schnittkeho kompozice vhodný přídomek postmoderní, ale všudypřítomná polystylovost, včetně barokních revivalů a asociací, je pro něj typická a sytí také faustovskou kantátu. Tu v přítmí Fora Karlín provedla Filharmonie Brno a rovněž brněnský Český filharmonický sbor, řídil je americký dirigent Dennis Russell Davies, dlouholetý šéf Brucknerova orchestru z Lince.
Nositelem děje je vedle sboru i čtveřice sólistů, jejichž party nejsou zrovna výrazově jednoduché. Pro provedení na Pražském jaru byli zvoleni ti, kteří mají zajímavou barvu hlasu a dobře zvládnou operní stylizaci, ať už šlo o tenoristu Richarda Samka, barytonistu Romana Janála, kontratenor až skřetovsky podmanivého Jana Mikuška či kabaretně-tangový part altistky Kateřiny Jalovcové.
Kamenem úrazu ovšem byla akustika Fora Karlín nevhodná pro klasickou hudbu, zejména s vokální složkou. Sóla tedy byla ozvučená, což milovníci klasické hudby berou s velkou nelibostí − Kateřina Jalovcová, jejíž part předpokládá mikrofon, dokonce zpívala s mikroportem.
Schnittkeho kantátu a po přestávce také skladbu Planety od Gustava Holsta doprovázela světelná show. Taková prezentace není zrovna důvodem, proč se chodí na klasiku. Navíc zejména u Faustovy kantáty hraje významnou roli text, který ovšem divák v programu sledovat nemohl − ve Foru Karlín byla tma jako v pytli a promítat titulky nikoho nenapadlo.
Orchestr zahrál a sbor zazpíval profesionálně, avšak mrazení se nedostavilo. Jak se potvrdilo v obou skladbách, Filharmonie Brno není tak zvukově pružná, jak by díla zasluhovala. Nebo za to také může akustika? Zjevné to bylo zejména u sedmidílné skladby Gustava Holsta ze začátku 20. století, která je vysloveně náladotvorná, barevná a místy jako by předznamenávala pozdější filmové soundtracky.
Provedení této v Anglii tak populární kompozice spíše nudilo. Výsledkem repertoárově pozoruhodného koncertu jsou tedy rozpaky.
Pražské jaro ve Foru Karlín uvedlo ohavný a děsivý konec doktora Fausta
