Samozřejmě že na hudbu britské skupiny Massive Attack, jejímž vystoupením v úterý po půlnoci vyvrcholil královéhradecký festival Rock for People, se pořád dá tančit. Jen při tom těžko odtrhnout oči od projekčních obrazovek, z nichž se valí nepřetržitý proud politických vzkazů o uprchlících, terorismu, brexitu.

Doba se změnila: v devadesátých letech Massive Attack ve své písni Safe from Harm, postavené na samplech z jazzu a funku, zpívali o touze ochránit dívku před nástrahami velkoměsta. Dnes tentýž song doprovází výčet památek zničených válkou či politickými převraty − vypálení středověké školy koránu, strhávání sovětských pomníků po revoluci na Ukrajině. Teď už, jak se ve skladbě zpívá, "ničí bejby" není v bezpečí.

Dobře to ilustruje proměnu sestavy, která na pódiu Rock for People v jednu chvíli čítala až devět členů. Hosté odcházeli a přicházeli, vždy ale zůstával producent Robert Del Naja, drobný muž rapující skoro šeptem, a po většinu koncertu také druhý zakládající člen − mohutný raper s hlubokým hlasem Grant Marshall.

Jenže hudba − temný rytmus valený dvěma bubeníky Johnem Tonksem a Julienem Brownem, hlasitá baskytara veterána sestavy Winstona Blissetta a prostorně se rozléhající klávesy a elektrická kytara − už vůbec nezněla jako trip hop, jak se tomuto žánru v devadesátých letech říkalo.

Massive Attack vždy varovali, že toto označení pro hudbu z britského Bristolu nevystihuje specifičnost města, kde se díky přistěhovalcům z Karibiku už od sedmdesátých let šířily nahrávky jamajského reggae a dubu.

V malém městě, kde každý ovlivňoval každého, se to vše spojilo s punkem, taneční muzikou a místní graffiti scénou − a tak vznikly vyhlášené taneční večírky hudebního kolektivu Wild Bunch.

"Vylezli jste na ulici a museli jste dbát, v jakou hodinu vycházíte, co máte na sobě. Když jste strkali nos do cizích věcí, čuměli nebo típli cigáro na špatném místě, byl průšvih," vzpomínal Robert Del Naja na druhou polovinu osmdesátých let, kdy se přes den věnoval muzice a večer "sprejoval po celém Bristolu". Za pár let se Wild Bunch rozpadli a vznikli z nich Massive Attack.

Vliv graffiti, přesněji Američana Jeana-Michela Basquiata, v kapele přežívá: politické nebo společenské vzkazy, které Del Naja kdysi sprejoval na zdi, dnes při koncertech promítá na obrazovky. V úterý třeba při skladbě Eurochild, která v devadesátých letech oslavovala evropského ducha, integraci a toleranci k druhým.

"Dnes ji zpíváme jako rekviem," prohlásil Del Naja v narážce na nedávný brexit a kapelu označil za "syny uprchlíků" − však se Del Najovi rodiče kdysi přistěhovali z Itálie, zatímco raper Marshall má předky na ostrově Barbados.

Promítaný vzkaz, že teď bude v Británii řeč "o vízu na Ibizu", na úterním koncertu nebyl jediný. V jednu chvíli projekce odehrála jakousi satiru na pocity uživatele surfujícího po síti s vědomím, že jeho internetové kroky monitorují tajné služby či zneužívají korporace.

Ve skladbě He Needs Me se obrazovky pokryly černobílými vlajkami arabských zemí a západních mocností. A vzápětí se změnily v letištní tabuli avizující lety do světových metropolí, které jsou při vrcholu písně − snad začátku jakési třetí světové − náhle všechny zpožděné, zrušené, odložené na neurčito.

Nakonec se na plátně objevily také obrázky syrských uprchlíků, jež na řeckém ostrově Lesbos pořídil fotograf Giles Duley. Ten po výbuchu bomby v Afghánistánu přišel o obě nohy i jednu ruku, ale "nic ho nezasáhlo" tak, jako když tyto téměř válečné scény spatřil na evropských plážích, uvedl před časem.

Silněji než na uprchlíky publikum Rock for People reagovalo při písni Inertia Creeps, kde si Massive Attack vypůjčili titulky z tuzemského bulváru − na plátně tak blikaly zmínky o prezidentu Zemanovi, režiséru Hřebejkovi, ministru Němečkovi. A vzápětí blok nadpisů o možných důsledcích brexitu.

Fór se zapojením lokálních novin Masive Attack používají roky, jak si vzpomenou pamětníci jejich posledního pražského vystoupení. Co se mění, je zvuk kapely: Del Naja spíš deklamuje než rapuje, z temných elektronických ploch zmizely vlivy reggae či dubu a největší prostor dostává hráč na elektrickou kytaru Angelo Bruschini, který třeba v písni Eurochild ze zkresleného zvuku nástroje vystavěl mohutnou hlukovou stěnu.

Když při závěrečné Unfinished Sympathy zaznělo skrečování, působilo skoro archaicky. Málokdo měl důvod vzpomínat, že volání "hey, hey, hey", které se v tomto největším hitu Massive Attack z devadesátých let soustavně opakuje, je původně vypůjčené ze skladby jazzrockového Mahavishnu Orchestra. Nebo že tuto píseň postavenou na mohutném zvuku smyčců kapela natočila se čtyřicetičlenným orchestrem.

Podle legendy si tehdy Massive Attack nespočítali, kolik to bude stát, a aby měli na honorář, museli prodat auto. V tomto ohledu se poučili − než aby v úterý usilovali o angažmá Filharmonie Hradce Králové, raději smyčce na klávesách imitoval hudebník Euan Dickinson.

Koncert

Massive Attack
5. července
Rock for People, Hradec Králové

Písně se přišla ujmout Deborah Millerová, gospelová vokalistka, kterou Massive Attack kdysi našli na inzerát ve znění: "Mezinárodně uznávaná popová kapela hledá zpěvačku. Vlivy: Aretha Franklinová, Tracy Chapmanová."

Zjevně se přihlásila ta pravá, stejně jako měla sestava nedávno šťastnou ruku při hledání nového hostujícího vokalisty. Stal se jím v Londýně usazený nigerijský zpěvák Azekel, jenž v Hradci střídal soulovou tenorovou polohu s křehkým falzetem.

Nejlépe z hostů ale působili mladí skotští Young Fathers, kteří přišli rapovat dvě vlastní skladby a dvě z letošního EP Massive Attack. Protože si přinesli také svůj buben, pracně poskládaným studiovým trackům dodali živočišný, mnohem rytmičtější ráz. Na pódium vnesli ze všech nejvíc energie a publikum tančilo o život.

Snad také členové Massive Attack, stržení drajvem o generaci mladších hudebníků, alespoň v tu chvíli zapomněli na politiku − a přestali přemýšlet, kde za hiphopery najdou náhradu, jestliže Skotsko v důsledku brexitu vypíše nové referendum o nezávislosti.