Minulý týden proběhly na téměř dvou stovkách českých škol studentské volby pořádané společností Člověk v tísni a jejich výsledky by měly zajímat všechny. Co si myslet o tom, že mladí Češi dali nejvíce hlasů Pirátům a Dělnické straně sociální spravedlnosti? Částečně uspěla ještě TOP 09, ostatní zavedené strany u mladých voličů propadly.

Mladí Češi zjevně nevěří stávajícímu politickému systému, proto volí strany s nesystémovým charakterem. Zjevně také politiku chápou jen přes dílčí a konkrétní témata (internetovou svobodu nebo Romy), neoslovují je tradiční strany s názorem na více věcí. Není na místě být z těchto výsledků zásadně překvapený, rostoucí protiromské nálady středoškoláků a zejména u gymnazistů ukázaly už i jiné průzkumy. Stejně tak je jasné, že téma svobodného internetu se bezprostředně dotýká každého středoškoláka. Ztráta důvěry v zavedené strany pak není jen výsadou mladé generace, velké strany nemají rádi ani dospělí. Překvapivé však je, že mladí lidé volí prakticky pouze podle těchto kritérií a je potřeba přemýšlet, co z toho pro nás plyne.

V první řadě je třeba vzít na vědomí skutečnost, že generace vyrůstající už zcela ve svobodných poměrech po roce 1989 není politicky vyspělejší než generace jejích rodičů. Naopak, z politických nálad, které nasávají doma, přebírají to nejhorší. A ve svém voličském a politickém chování se chystají dát ještě větší průchod nesouhlasu a protestu než jejich otcové a matky. Mají na to právo, ale zároveň je to také důkaz nízké politické gramotnosti. Demokratická politika vyžaduje velmi konkrétní dovednosti a také důvěru, že se ten zdlouhavý a komplikovaný proces nakonec vyplatí. Vylít si vztek prostě nestačí, samo o sobě to na změnu k lepšímu nikdy nestačilo.

Oblíbená teze, že je třeba počkat, než vyroste nová generace voličů a pak se všechno samo od sebe zlepší, neplatí. Je to trochu hořká pilulka, protože bychom právě od generace dnešních středoškoláků čekali sebevědomí a samozřejmou chuť měnit věci kolem sebe k lepšímu. Čekali bychom, že zmizí ustrašená a pasivní mentalita obyvatele totalitního státu a nahradí ji sebevědomí, jaké přináší život ve svobodných poměrech. Místo toho jsou sice mladí Češi a Češky méně ustrašení než jejich rodiče, umí se hlasitě ozvat, zatím se to ale projevuje především tím, že se na rozdíl od dospělých nebojí svou podporu neonacistům ventilovat i veřejně a ve volbách.

Politiku pořád ještě neumíme, není proto divu, že ji neumějí ani středoškoláci. Pro naprostou většinu lidí zůstává jedinou zkušeností s politikou ta, kterou jim dnes a denně servírují média. Dokud proti tomu nebudou moci postavit žádnou konkrétní zkušenost s veřejnou aktivitou, na jakékoli úrovni, bude vítězit povšechný zato silný dojem, že vše je špatně a nic nemá cenu. Prolomit bariéru ostychu, předsudků a nechuti k jakékoli veřejné aktivitě je zřejmě ten největší úkol, který v blízké budoucnosti česká společnost má. Nejde přitom o to, aby se z každého občana stal aktivní politik, který jednou půjde do vlády. Pro začátek by bohatě stačilo, aby se podstatná část občanů zbavila dojmu, že politika je z jiné planety a tento poznatek předala také svým dětem.