Ve věku devadesáti let zemřel Američan John Ashbery, nositel Pulitzerovy ceny za literaturu. Byl autorem osmadvaceti sbírek a básní, z nichž některé připomínaly haiku, jiné blankvers, jedny čítaly sotva pár veršů a další třeba až dvě stě stran.

Ze všeho nejvíc proslul charakteristickými metaforami, brilantní prací s jazykem a komplexitou psaní. K tomu s nadsázkou říkal, že kdyby ze svého příjmení mohl vyrobit sloveso, jistě by znamenalo „zmást“ (čtenáře).

Ashbery zemřel ve svém domě v americkém Hudsonu, uvedly deník New York Times a televize ABC News.

Podle sdělení manžela Davida Kermaniho básník zemřel přirozenou smrtí.

Před pěti lety byl Ashbery alespoň virtuálně hostem Festivalu spisovatelů Praha, kde jeho zhudebněné verše s videoartovou projekcí přednesla Monika Načeva.

Cestu do Prahy autor odřekl kvůli zdravotnímu stavu. „Je kontroverzní, sebestředný, záviděníhodně francouzský, odmítající teatrálnost dlouhých nářků, protože bytí v čase je snesitelné,“ napsal o něm tehdy festival.

Do povědomí John Ashbery vstoupil v 50. a 60. letech v souvislosti s takzvanou newyorskou školou, tehdejším avantgardním proudem, k němuž dále náleželi autoři Kenneth Koch či James Schuyler.

Výrazný vliv na tento okruh autorů měly modernismus, surrealismus i tehdy rozšířený výtvarný styl zvaný abstraktní expresionismus – s jeho představiteli, malíři Jacksonem Pollockem či Willemem de Kooningem, se Ashbery osobně přátelil. Sám ostatně začínal jako kritik umění.

Pulitzerovu cenu Ashbery získal roku 1976 za sbírku nazvanou Self-Portrait in a Convex Mirror, která mu dále vynesla Národní knižní cenu či cenu kritiků National Book Circle Critics Award. V češtině je kniha známá pod názvem Autoportrét ve vypouklém zrcadle, jak ji roku 1989 pro nakladatelství Odeon přeložil Pavel Dominik.

Tehdejší náklad českého vydání činil deset tisíc výtisků. Žádná jiná Ashberyho sbírka v češtině se však už nikdy neobjevila, jen dříve byl autor v překladu Jaroslava Kořána zastoupen v antologii Dítě na skleníku.

Autoportrét ve vypouklém zrcadle se jmenuje podle patnáctistránkové meditace nad obrazem Parmigianina, italského manýristického malíře z 16. století.

„Žádný jiný současný americký básník není tak výrazně předurčen k tomu, aby jeho díla přežila hodnocení času,“ konstatoval už po americkém vydání sbírky literární kritik Harold Bloom a Ashberyho zařadil do pomyslné linie za Walta Whitmana, Emily Dickinsonovou, Wallace Stevense a Harta Cranea.

Ve svých básních se Ashbery snažil zachytit „prchavý dojem z neuspořádanosti, jež se vzpírá lidskému pochopení“, případně „zážitek ze zážitku“, jak to sám v různých dobách a při různých příležitostech popisoval.

„Žiji v paradoxu: jsem významný básník, ale nikdo mi nerozumí. Moje básně znamenají to, co říkají, ale není tu žádné poselství. Nic jimi světu nechci říct, jenom to, o čem přemýšlím, když píšu,“ říkal.

Spíš než by ve svých básních s čímsi polemizoval, textově ohledával stavy jako nerozhodnost, pochybnost, nejistotu, případně obtíže spojené s nahlížením sebe sama. Vysoce literární obraty často střídal s každodenní mluvou a těžil ze střetu slov, které se na řádce náhle ocitnou v nečekaném kontextu.

„Jeho díla byla hravá, elegická, absurdní a vytříbená – ale především okamžitě rozpoznatelná,“ napsal deník New York Times, podle něhož někteří američtí básníci usilují o to, aby splynuli s tradicí, zatímco Ashbery spíš vytvářel svou vlastní.

„Je klišé říci o autorovi, že měl zcela ojedinělý hlas, a přece: měl zcela ojedinělý hlas,“ uvedly New York Times, podle nichž Ashberyho typické básně ve svém průběhu měnily dikci, výrazový rejstřík, tempo i tón. „Bylo snazší popsat, jak na člověka působí, než říct, o čem jsou,“ konstatoval list.

Literární kritik Stephen Koch kdysi popsal Ashberyho básně jako „ztišené, neuchopitelné a zároveň inteligentní ševelení se zvláštně pulzujícím rytmem, jako vlna oscilují mezi bodem vrcholné průzračnosti a jakousi vodnatou souší zemdlenosti a nesrozumitelnosti“.

Autor sám si podobné obraty raději schovával pro své básně. „Chtěl bych čtenáře potěšit. Myslím, že součástí toho musí být prvek překvapení a ten může vyžadovat, abych si čtenáře trochu dobíral,“ odpověděl Ashbery roku 1983 v rozhovoru pro časopis Paris Review na dotaz, zda si některými básněmi ze svých ctitelů nedělá legraci.

Začátkem 90. let v jiném interview Ashbery radil čtenářům, ať básně vnímají jako hudbu, kde je také důležitější melodie, harmonie či aranžmá než to, co mohou jednotlivé tóny znamenat.

„Když se slovo ocitne v blízkosti jiného, nabývá dalšího významu. V tom, co slyšíte, je odraz čehosi, co zaznělo před chvilkou či co zazní v dalším okamžiku,“ radil Ashbery, jenž kdysi psal básně ve francouzštině a později je překládal do angličtiny, aby „sám sebe ošálil“ a vyhnul se volbě běžných slov.

John Ashbery se narodil ve městě Rochester ve státě New York. Jeho otec byl zemědělec, matka učila.

Část dětství Ashbery strávil v dědečkově temném viktoriánském domě, kde objevil díla anglických romanopisců Charlese Dickense či Williama Makepeace Thackerayho.

Svou první báseň napsal v osmi letech, o čtyři roky později mu na leukemii zemřel mladší bratr. Ashbery ještě na sklonku života vzpomínal, jak si tehdy, začátkem druhé světové války, s bratrem a dalšími dětmi hráli na „tajemné království v lesích“, po němž prý už nikdy nepřestal toužit.

Ashbery vystudoval Harvardovu univerzitu a pracoval v nakladatelství Oxford University Press a firmě McGraw-Hill. S Fulbrightovým stipendiem pak v 50. letech minulého století studoval ve Francii, kde zůstal a později si přivydělával jako editor menších časopisů, umělecký kritik či překladatel detektivních románů. Do Ameriky se vrátil až zhruba po dvaceti letech.

„Vyzkoušel jsem vše, ale jen máloco bylo nesmrtelné a svobodné. Jako kdybychom se zdržovali v místě, kam občas pronikne slunce, vždycky jen na chvilku, a čekali, až se kdosi objeví. Pokřikujeme na sebe, zatímco slunce žlutě září na zeleň javoru,“ říkal.

Ještě v 70. letech Ashbery psal o umění do amerických časopisů jako Newsweek, teprve grant MacArthurovy nadace v roce 1985 ho zbavil nutnosti hledat další zaměstnání.

Roku 2011 mu prezident Barack Obama udělil národní cenu National Humanities Medal a Ashberyho vyzdvihl jako autora, jenž ovlivnil několik generací literátů.