Osm operních inscenací ve čtyřiadvaceti červencových dnech, mezi nimi dvě novodobé premiéry a to vše ve vlastní produkci. Kupodivu není řeč o žádném z velkých evropských operních festivalů, nýbrž o Olomouckých barokních slavnostech.

Pátý ročník festivalu měl v úterý na programu právě jednu ze dvou novodobých premiér, kterou hudebně i scénicky nastudoval Tomáš Hanzlík. Ten festival založil, je jeho ředitelem i dramaturgem. A také vede orchestr Ensemble Damian, v němž hraje na violu a zároveň diriguje. Je zkrátka u všeho a za vším, co se na Olomouckých barokních slavnostech stane.

Výrazněji na sebe Tomáš Hanzlík poprvé upozornil v roce 2007, kdy byla v pražském Stavovském divadle uvedena premiéra jeho opery Slzy Alexandra Velikého. Ta vznikla na objednávku Národního divadla, dirigoval Robert Jindra, režíroval pozdější ředitel opery Národního divadla Rocc.

Opera kombinovala starý latinský text se současnou hudbou – přenášení starých věcí do současnosti je pro Hanzlíkovu práci typické. Její nová inscenace se letos hrála na Olomouckých barokních slavnostech od 7. do 10. července.

Střediskem Olomouckých barokních slavností je Jezuitský konvikt, v jehož atriu v sousedství kaple Božího těla se odehrávají festivalové produkce.

Úterní představení La contesa de’ numi – tedy Spor bohů – na světlo po více než čtvrt tisícíletí vytáhlo slavnostní serenatu italského skladatele Leonarda Vinciho. Dílo bylo původně určené k velkolepé oslavě narození následníka francouzského trůnu v roce 1729. Jeden z opisů partitury se dochoval také v archivu v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde byla opera uvedena s upraveným textem po roce 1733.

Dramaturgie Olomouckých barokních slavností vychází z muzikologických bádání v domácích archivech a zdá se, že vaření z lokálních surovin nemusí být podnětné jenom ve výrobnách jídla.

Když se v pohádce narodí královské dítě, přicházejí sudičky. Když se narodil syn králi Francie Ludvíku XV., nečekalo se na příchod nadpřirozených bytostí, ale sehrála se o nich alegorická opera La contesa de’ numi. V ní byl dauphin Ludvík Ferdinand svěřen péči bohů, kteří se o jeho výchovu během představení patřičně pohádali, jak je k tomu ostatně ponoukl jejich vládce Jupiter v první části díla.

Bůh umění Apollo, válečník Mars, mírotvůrce Pace, bohyně spravedlnosti Astrea i štěstěna – Fortuna přednesli své koncepce výchovy a každý jen tu svou měl za jedinou. Ve druhé části jednotliví bohové sdělovali, čeho chtějí svými metodami dosáhnout. Jupiter nakonec usoudil, že pro opravdový úspěch se budou muset jednotlivé koncepce spojit a všichni vzájemně spolupracovat.

Celé to vlastně připomínalo pracovní poradu, a kdo někdy na nějaké byl, tomu se snadno vkrádaly asociace ze současnosti: chyběl jen flipchart a powerpointové prezentace. Samotné opeře příznačně „chybí“ také třetí dějství, v němž by se nezištná spolupráce sebestředných božských osobností realizovala – to už by patrně taková sláva nebyla.

V inscenaci ale žádné přímé odkazy na současnost nebyly. Tomáš Hanzlík – v tomto případě jako režisér a autor výpravy – vyšel z barokní estetiky ve všem všudy. Jednotliví bohové měli své charakteristické atributy a byli snadno rozeznatelní už podle kostýmů. V barvách i tvarech jejich oděvů se ale odrážely výrazné afekty i nadlidské rozměry, každá z postav jako by při své árii zaplňovala celou scénu.

Za jejím malovaným portálem ubíhaly v perspektivě boční kulisy evokující manýry barokního divadla, stejně jako charakteristická gesta účinkujících. Ti byli na scéně takřka pořád všichni a pantomimicky doprovázeli sólové výstupy jednotlivých postav.

Dílo samo je v podstatě velmi schematické, v obou částech má každý z bohů svůj recitativ a árii a každou část završuje oslavný sbor. V zásadě se jedná o statický a velkolepý scénický ceremoniál. Tomáši Hanzlíkovi se z jeho statičnosti i velkoleposti podařilo víceméně úspěšně vybruslit zmíněnou pantomimou i výtvarným zpracováním, které baroko sice reflektuje, ale nesnaží se předstírat drahé materiály.

Inscenace nesténá pod tíhou kočičího zlata a umělého hedvábí, je odlehčená, ale bez zesměšňování či parodování Vinciho opery i doby.

Orchestr Ensemble Damian zahrál spolehlivě, zvukově vyrovnaně a nepřehlušoval pěvce. Jednalo se vesměs o mladé hlasy, které mají ještě hodně, jestli ne úplně všechno před sebou. Výjimkou byl altista Jan Mikušek, který si s rolí bohyně míru poradil jako ostřílený mazák, a v jedné árii dokonce doprovodil sopranistku Hanu Holodňákovou na přenosný cimbál hackbrett.

Holodňáková ostatně představovala další pěveckou oporu představení, i když v jejím případě pořád ještě víc nadějnou než zkušenou. Leandro Lafont jako Jupiter a Dora Rubart-Pavlíková coby Astrea byli výrazní především herecky, Ondřej Holub jako Mars a Filip Dámec v roli Apolla odvedli solidní výkony.

Bylo by samozřejmě naivní očekávat na malém festivalu pěvecké hvězdy zvučných jmen, ale to neznamená, že se jedná o něco podřadného. Poctivá umělecká práce a osobní zaujetí jsou nejspíš o dost významnější hodnoty.

Olomoucké barokní slavnosti fungují jako praktická ukázka toho, jak se dá i s menšími prostředky dojít k pozoruhodným výsledkům. To ale samozřejmě neznamená, že by se nehodilo i větší finanční zázemí, které by umožnilo třeba víc zkoušek. Potom by snad byl čas na důslednější práci s detaily v hudebním i scénickém nastudování.

Pohyb pěvců občas sklouznul do monotónního pohupování v bocích, bohyně spravedlnosti apelující na vyrovnanou mysl měla až příliš impulzivní chování – takové věci by se měly dopracovat a uhladit.

Olomoucké barokní slavnosti uvádějí reprízy serenaty La contesa de’ numi ještě 12. až 14. srpna. Další novodobou premiérou letošního ročníku je serenata skladatele Karla Müllera Il natal di Giove (Jupiterovo zrození). Poprvé se bude hrát 19. července, následují reprízy 20., 21. a 22. července.

Festival potrvá až do konce července, na programu jsou opery Tomáše Hanzlíka, Víta Zouhara a Antonia Vivaldiho.