Hlavní ulicí vesnice Tigdaranao probíhá muž a v ruce drží zelenou vlajku, následně se rozezní zvony. Pro místní obyvatele jasné znamení, že se mají připravit na evakuaci, protože se blíží nebezpečí, pravděpodobně tajfun. I když oblast Filipín ročně zasáhne asi 20 tajfunů různé síly, tentokrát nejde o nebezpečí reálné. Ve vesnici Tigdaranao jen místní absolvují nácvik toho, jak by měla případná evakuace vypadat. "Jde sice o cvičení, ale chováme se tak, jako by to bylo doopravdy," popisuje jedna z místních obyvatelek.

A podobný přístup se jim vyplácí. Tajfun Haiyan (na Filipínách známý spíše jako Yolanda), který na Filipínách udeřil před více než rokem a usmrtil na 7000 lidí, vesnici ležící na malém ostrově u východního pobřeží ostrova Samar tolik nezasáhl. Mnohem horší byl tajfun Hagupit, který je tady známý pod názvem Ruby. Ten udeřil loni na začátku prosince; šlo o nejsilnější tropickou cyklónu loňského roku.

Tajfun tehdy po celých Filipínách zabil 18 lidí a způsobil škody za více než 100 milionů dolarů (více než 2,5 miliardy Kč). Filipínci se obávali jeho dopadu na pevninu, zvláště kvůli tomu, že mnoho z nich se ještě nevzpamatovalo z řádění Yolandy. Nakonec ale Ruby zeslábla a nebyla tak ničivá, jak se předpokládalo. Velmi nízký počet obětí je rovněž výsledkem rozsáhlých evakuací, údajně jedněch z nejrozsáhlejších v historii - do nouzových přístřeší se jen v provincii Samar uchýlilo přes milion lidí. Největší rozdíl oproti minulosti byl asi v tom, že se lidé většinou chtěli evakuovat sami, aniž by je k tomu někdo nutil. Vzhledem k tomu, že většina jich zažila úder Yolandy, už nechtěli nic podcenit.

Tajfun zničil většinu domů

Právě díky dokonale propracovanému systému krizového řízení nebyl ve vesnici Tigdaranao během řádění Ruby nikdo zraněn. Jinak zde ale způsobil tajfun zkázu opravdu značnou. Ve vesnici, která leží asi 20 minut cesty lodí z města Tarangnan, žije celkem 2275 obyvatel a je zde 472 domů. Během Ruby jich bylo 438 zničeno.

"Během Ruby jsem se evakuovala do školy, všichni jsme tam vedle sebe stáli. Byli jsme nervózní, ale naštěstí nikdo nebyl zraněn," říká jedna z žen z vedení vesnice v místním operačním centru. "Asi po 12 hodinách jsme se zase všichni mohli vrátit do svých domovů, tedy do toho, co z nich zbylo," dodává.

Šéfem místní komise, která má na starosti připravenost na nejrůznější katastrofy, je postarší Francisco. Na zdech operačního centra má vyvěšeny plakáty, na kterých je znázorněno veškeré rozdělení rolí ve vesnici - kdo má na starosti bezpečnost, kdo varování, kdo evakuační centra, kdo rozdělování pomoci. Stejně tak zde visí seznam evakuačních center s přesným rozdělením, kam se má v případě katastrofy která z rodin uchýlit.

Pomáhá Evropská unie

"Nyní máme v našich evakuačních centrech místo pro všechny obyvatele vesnice," vysvětluje Francisco. Nejvíce lidí pojme místní základní škola, ostatní lidé pak vědí, ve kterém domě svého souseda se mohou ukrýt. Ve výstavbě jsou i další evakuační centra, vše je financováno z Evropské unie. Konkrétně jde o projekt patřící do programu DIPECHO, který se týká právě připravenosti na katastrofy. Stojí za ním ECHO, což je úřad Evropské komise, který má na starosti humanitární pomoc, ale i prevenci přírodních katastrof.

I na nácviku evakuace je vidět, jak místní obyvatelé berou veškerou přípravu na případné katastrofy vážně. Cvičení se totiž až na pár výjimek účastní celá vesnice. "Když vyběhne muž se zelenou vlajkou, znamená to, že se máte připravit na evakuaci, když s oranžovou, tak tím říká, že nejspíš přijde tajfun, a když s červenou, tak je to pro obyvatele výzva, že se mají evakuovat," vysvětluje třiadvacetiletý Demart, jeden z těch, který má ve vesnici evakuace na starosti. Nácvik evakuace stále probíhá, vesnicí tak najednou začínají proudit stovky lidí, matky s dětmi v náručí, otcové s taškami vybavení nejnutnějšími potřebami a vodou. Většina z nich se usídluje v místní základní škole. V tamějších třídách visí na dveřích seznam rodin, které sem patří.

Někteří z místních přiznávají, že cvičení je pro ně únavné, obzvlášť vzhledem k tomu, že přes den panuje v oblasti obrovské horko. Důležitost cvičení si ale všichni uvědomují. "Teď se cítíme mnohem bezpečněji, když víme, kam se schovat," říkají ukrytí v jedné z tříd. Demart přiznává, že během té reálné evakuace za řádění tajfunu Ruby čelili určitým problémům, konkrétně tomu, že někteří lidé nechtěli opustit své domovy. "Trvalo to ale většinou jen chvílí, pak odešli," říká. "Jinak všechno funguje, je to týmová práce, všichni jsme jako jedna rodina," uzavírá.