„Byla jsem pracovně i soukromě příliš naplněna životem, než abych mohla umřít a příliš mrtvá, než abych mohla šťastně žít.“

Po několika rozhovorech s mými přáteli, od právnických es, přes ekonomy, podnikatele, politiky až po asistentky, jsem dospěla k závěru, že všichni průběžně zažívají něco, co bych nazvala multitaskingem duše. Největší hrozbou současné společnosti je fakt, že žádná předchozí doba si tolik nevážila extrémně činorodých lidí jako tato. Často si neuvědomujeme, že stíhat více procesů najednou vede k hyperaktivitě. Předpona hyper ale není nic pozitivního. Ve spojitosti s hyperaktivitou se jedná o jev, který abnormálně lidskou duši vyčerpává. 

Co bylo předtím?

Před několika lety tu byla disciplinární společnost. Lidé se učili říkat ne, byli podřízeni jiným lidem, byli často negativní a jejich svoboda měla striktní hranice. Ve společnosti disciplíny se člověk nezastavoval, aby znovu začínal. Odpůrce tohoto typu fungování společnosti generovala zločince nebo blázny.

Nyní žijeme ve společnosti výkonu. Tato post-moderní společnost generuje časté deprese a pocity vyhoření. Ve výkonnostní společnosti člověk není podřízen nikomu – jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti. Společnost výkonu se podrobuje nutkání maximalizovat výkon, což vede k přemíře práce a tím i vyčerpání a přemíra čehokoliv vytváří deprese. Je to nejefektivnější zlo, které pácháme sami na sobě, protože je tiché a skrývá se za osobní svobodu. Paradoxem je, že čím více má člověk příležitostí, možností, přemíry alkoholu nebo třeba homeoffice, tím více vykořisťuje sám sebe. Pak se tato naše svoboda dá nazvat paradoxní svobodou.

Hluboká nuda jako vrchol odpočinku duše

Pokud je spánek vrcholem fyzického odpočinku, sport, přemýšlení a vnímání sama sebe, zpracovávání emocí a hluboká nuda, je vrcholem odpočinku duše a bez tohoto odpočinku nejsme schopni vymyslet žádný kreativní či efektivní proces. Přemíra práce bez odpočinku pouze reprodukuje a urychluje to, co je již vymyšlené, nové věci těžko vzniknou. Hektický výkon nepřináší nic nového.

Nadbytek pozitivity

Většina mých známých nepracuje z povinnosti, ale z nutkání mít větší svobodu a dosáhnout společností uznávaných materiálních cílů. Nejedná se tedy o příkaz jejich šéfa. Stávají se podnikateli sebe samých, svojí duše, jsou vyčerpaní a nadměrně unavení. Sebevykořisťují sami sebe, protože bojují s nadbytkem pozitivity, kterou zrychlená doba nabízí. Příliš rozsáhlé možnosti a příležitosti přináší větší zodpovědnosti za konkrétní rozhodnutí. A koho by to nevyčerpávalo? Depresivní člověk terorizuje sám sebe a to zcela dobrovolně, bez cizího nátlaku. Je predátorem a kořistí zároveň.

Reálné já vs. ideální já

Dnešní svět nás už od raných dob školní výuky odklání od základních hodnot a to dlouhodobě nemůže fungovat. Často na sebe klademe příliš vysoké nároky a podvědomě tak sami v sobě vytváříme tlak na dosažení cíle. Snažíme se dohnat a někdy i předehnat svůj stín. A to může mít destruktivní následky. Dřív jsem často toto sebevykořisťování (a jak jinak než s pocitem vnitřní svobody, který mě poháněl téměř smrtelnou rychlostí) praktikovala, protože mi na tom nepřišlo nic mimořádného. Bohužel jsem ale neuměla kolotoč přemíry možností a příležitostí zastavit. Byla jsem přesycená informacemi, připadalo mi, že důležité věci mi z hlavy doslova vypadávají, nebyla jsem schopná vytvořit nic kreativního a zásadních rozhodnutí přibývalo. Neuměla jsem se zastavit, vypnout mozek a především žít tím, co je, ne co bylo nebo bude. Dvakrát do roka jsem poté upadala do krátkodobých, ale o to silnějších depresí. A tak jsem začala hledat něco, co to změní a povznese mě nad daný problém, naučí mě učit se z chyb ostatních a za krátkou dobu mi dodá pocit zdravé rovnováhy. Hledala jsem možnost, jak propast mezi reálným já a ideálním já zmírnit.

Jak potlačuji hyperaktivitu a předcházím depresím?

Našla jsem si vlastní styl meditace, který praktikuji třikrát týdně a stačí mi k tomu 10 minut. Jde o to se zastavit, uvolnit, zavřít oči a soustředit se pouze na vlastní dech. Pokud se vám to povede, můžete si v duchu říct, že daný problém, který vás trápí se právě rozpustil. Mimo rozpuštění problému je také velmi osvobozující v této fázi meditace odpustit sobě a všem, kteří vás jakkoliv rozčilují či vůči nim cítíte křivdu. Tím, že odpustíte sami sobě i jim, se nad problém povznesete a bude vám opravdu lépe. Potřebuji k tomu samozřejmě x věcí, aby se mi tohoto stavu povedlo docílit, protože v této době je opravdu velmi těžké zastavit se i na 10 minut. Mně to jde pouze večer, protože jsem unavená, ráno už mi mozek automaticky nastartuje na pracovní režim. K meditaci potřebuji svou oblíbenou svíčku, klidnou místnost, meditační hudbu, která je takovou kotvou (spouštěčem, u kterého už mozek ví, že následuje vypnutí mysli) a tmu. Výborně se mi medituje i v sauně a páře. Skutečně mi stačí jen pár minut dýchat, soustředit se pouze na daný okamžik a odpustit všem, dát jim tzv. druhou šanci. Problém se tím samozřejmě nevyřeší, ale zastavili jste se, podívali jste se na problém z jiného úhlu, zpracovali ho a odpustili, učinili jste tak maximum pro zpracování dané emoce, která vás trápila a která je zárodkem budoucí deprese, protože pokud nemáte čas postupně emoce zpracovávat, do depresí se téměř zaručeně dřív nebo později dostanete. A po depresích následuje většinou pocit vyhoření. Tělo svou duševní hygienu potřebuje, zvlášť v dnešní společnosti výkonu.

 

„Od negativního myšlení jsem se překlopila do pozitivního myšlení, až jsem se nasytila obou dvou, teprve jsem v životě nalezla rovnováhu.“

 

Ve znovunalezení sama sebe mi hodně pomohl pobyt v Západní Africe. Tam, kde vládnout skutečné hodnoty, které vás téměř zaručeně do deprese nedostanou – láska, rodina, přátelé a volný čas pro pochopení sama sebe. Přestala jsem být hyperaktivní, přestala jsem bojovat se svým ideálním já, pokud něco dělám, dělám to na 100 % a začala jsem žít tady a teď a celý tento „jednoduchý“ vzorec jsem doplnila meditací. Našla jsem v tom nejlepší základ pro vyvážený životní balanc mezi maximálním pracovním výkonem a maximálním žitím skutečného tady a teď, protože ve společnosti výkonu je to opravdu někdy nadlidský výkon.