Profesor egyptologie a v posledních letech též „katastrofolog“ Miroslav Bárta (pan profesor mi tento „pojem“ v rámci našich dobrých vztahů snad odpustí) se v poslední době velmi kriticky vyjadřuje o stavu naší společnosti. V deskripci problémových míst má bezpochyby v mnoha aspektech pravdu – pokud jde o závěry, které vyvozuje z těchto trefných pojmenování, tak těmi bych si tak jistý nebyl.
Je nepochybné, že se naše evropská civilizace ocitá na zvláštním rozcestí. Na jedné straně je, pokud jde o reálný blahobyt, životní úroveň a jistou pohodlnost, skutečně na výši. Na straně druhé se stává jistou obětí tohoto blahobytu. Nejvíce kritizovanou oblastí (z hlediska profesora Bárty) je maximalizace tzv. mandatorních výdajů státních rozpočtů, vysoký podíl sociálních dávek – a vůbec výdajů na sociální systém. Vytvořili jsme si prý příliš zbytnělý, byrokraticky těžkopádný systém, který nám neumožňuje rychle reagovat na nebezpečí a nové výzvy – zejména tzv. třetího světa či jakéhokoliv fundamentalismu. Zaklínadlo stability tak prý požírá víc, než bychom si mohli vzhledem k budoucím rizikům dovolit.
Tato logika navíc překračuje i hranice států – nejen kvůli konkrétnímu systému Evropské unie, ale především tím, že naopak role státu se vyprazdňuje. Jistým protimluvem k byrokracii a sociálním (nad)výdajům je (bohužel) v posledních desetiletích úspěšná až hyperliberální teze o nutnosti existence „štíhlého státu“. Vždyť co nám z někdejších institutů státu ještě zbylo? Nebude trvat dlouho a bude to jen zajištění základní bezpečnosti života, majetku a vedle toho právě sociální systém. Školství se nám postupně rozpadá do vzájemně nesouvisejících systémů, průmysl a zemědělství jsou dávno závislé na situaci globálního světa. My sami jsme se přitom také proměnili.
Mentalita společnosti, která se jen těžko vyčísluje jakýmikoliv sociologickými a ekonomickými daty, se za poslední století rozhodně posunula. A to bezpochyby od životních postojů zakotvených v určitých ideálech (ať již křesťanských či třeba socialistických) k prázdnotě spotřeby a vyplňování volného času. Proměna je zřejmá, pro většinu společnosti však není tématem. Nezamýšlíme se aktuálně nad stavem a směrem společnosti – necháváme se, zejména v poslední době, vláčet ať reálnými, či chimérickými nebezpečími a frustracemi. Naše (většinová) akceschopnost je aktuálně založena na jediném jmenovateli a spouštěči – negaci.
Sociální systém je však tím posledním, co nás svazuje. Naopak pokud tato civilizace dokázala proměnit ideu v realitu, je to ve schopnosti solidární dohody na vzájemné pomoci – jakkoliv dnes může vypadat tento přístup jako ekonomicky nevýhodný, zbytnělý, nemotivující či příliš „socialistický“. I když může mít všechny tyto vlastnosti, nemělo by to v našich očích zpochybňovat jeho podstatu. Je to právě podstata stability, schopnosti vzájemného soužití, které není v žádné civilizaci samozřejmostí. Hledat řešení v prostém zužování sociálního systému je pak dle mého cesta do pekel.
Připadá mi to jako situace komunity žijící v domě, kolem kterého začíná zuřit požár. Po poradě všech obyvatel domu převáží názor, že řešením je založit několik menších ohníčků uvnitř domu – a ty poté hasit. To by byl totiž důsledek omezení sociální pomoci a solidarity. Byli bychom nuceni zabývat se vlastními problémy, což by však neznamenalo, že nás nezasáhne i ten vnější požár. Mnohem rozumnější je porozhlédnout se po domě, zda vlastně nemáme dosti prostředků, jež sami akutně nepotřebujeme, abychom jimi pomohli zabránit požáru tam venku. Přenést svoji solidaritu také vně našeho uzavřeného světa. Zní to možná příliš idealisticky, ale bez podobných ideálů žádné životaschopné řešení nenajdeme.
PS: Méně idealistická je nutná konsekvence realizace podobných myšlenek - neprosadí ji nikdo kromě silného státu, který bude mít v čele takovou vládu, jež nebude kombinovat fixaci na své znovuzvolení s ekonomickými střety zájmů.
