Oba závěry jsou daleko pravdy. Běžně informovanému pozorovateli může být jeho náchylnost ke zjednodušeným závěrům nepochybně odpuštěna, nicméně v případě evropských politiků je takové nepochopení nepřijatelné. V současné době nelze vyloučit negativní vyústění, k němuž evropští lídři kráčí. Klidným krokem.

V roce 2008 započnuvší hospodářská krize, pro niž se již vžilo označení Velká recese, začala sice v USA, v Evropě nicméně odhalila dlouhodobě ignorované problémy s konkurenceschopností a architekturou evropské, nejenom ekonomické, infrastruktury. Dnes stále vzývaní autoři projektu eurozóny viděli měnovou unii jako politický projekt a ignorovali tzv. trilema hospodářské a monetární politiky, kterému se nelze vyhnout. Toto trilema spočívá v neslučitelnosti praktik volného pohybu kapitálu, nezávislé monetární politiky a fixního kurzu měny, jehož ekvivalentem je v případě eurozóny jednotná měna. Jednoho z těchto tří cílů je třeba se vzdát, tzn. je například možné odstranit bariéry volného pohybu kapitálu, a zároveň zavést společnou měnu, nezávislá monetární politika ovšem zůstává mimo hru. Architekti eurozóny v mnoha případech vědomě toto trilema ignorovali, zaštiťujíce se politickým významem měnové unie. Do fiskálně rozkolísaných jihoevropských zemí přivedla společná měna nižší úrokové sazby a s nimi příslib hospodářské stability. Hospodářská krize potom nejenom odhalila strukturální problémy, kterým tyto země již tehdy čelily, ale zároveň demonstrovala neoddiskutovatelnou realitu výše zmíněného trilematu. Zatímco jižní křídlo eurozóny potřebovalo vyšší inflaci a slabší euro, monetární cíle severních zemí byly a jsou opačné a nastavení politiky ECB tak vyhovuje málokomu.

Současný pat ve vyjednávání pokračující finanční pomoci zadluženým Aténám zdánlivě není nevyhnutelný. Obě strany dělí rozpory ve čtyřech zásadních otázkách. Za prvé se jedná o výši primárních rozpočtových přebytků, tedy o rychlost, se kterou Řecko bude šetřit. Za druhé jde o zvýšení DPH. Třetí bod sporů se týká reforem penzijního systému a trhu práce a poslední spor se vede o privatizaci státních podniků. Zatímco první dva body jsou víceménně parametrické a nabízí se k případnému kompromisu, třeří a čtvrtý bod tvoří základní kameny cesty ke znovunabytí konkurenceschopnosti. Obě strany vyjednávání nicméně lpí na těch nesprávných bodech.

V případě řecké vlády vedené ultralevicovou stranou Syriza se jedná o stěží uspokojitelný radikalismus, se kterým se lidé premiéra Tsiprase brání otevření naprosto klíčových otázek. Odmítnutí reforem pracovního trhu a penzijního systému totiž ignoruje strukturální nedostatky, které decimovaly řeckou konkurenceschopnost roky před vstupem do eurozóny. Pro ilustraci ideologické neprostupnosti Syrizy lze citovat z oficiálního manifestu řecké strany: Socialismus je pro nás více než jen dekorativní dodatek ke kapitalismu. Kapitalismus je systém, který je založen na produkci, jejímž cílem je soukromý zisk, proti němuž bojujeme v samé jeho podstatě. Pro nás je socialismus způsobem organizace společnosti, která je založena na společenském, a nikoli soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Stěží lze tedy očekávat privatizaci státních podniků, neboť takové praktiky odporují těm nejzákladnějším ideologickým instinktům marxistů ze Syrizy. Je pochopitelné, důležité a správné, že věřitelé prokazují neochotu ustoupit ve třetím a čtvrtém bodě vyjednávání. Tsiprasovi radikálové nicméně ohraničili penzijní systém řadou pověstných červených linií, za které nejsou narozdíl od Baracka Obamy ochotni ustoupit. Syriza ve volební kampani slíbila znovuzavedení třináctých důchodů a Řecko je po více než pěti letech od začátku dluhové propasti stále zemí s největším podílem penzí na HDP v celé Evropské unii (Řecko v grafu níže jako EL, data Eurostatu z roku 2012). Spíše než zisky však taktika odmítání a pomalé implementace již odsouhlasených reforem přivedla řecké marxisty do patu, ke kterému konfrontativním stylem vyjednávání Syriza směřovala od samého zvolení v lednu tohoto roku.

Evropští věřitelé zastoupení trojkou nicméně také neprokázali dostatek prozíravosti. Zejména v otázce výše primárních rozpočtových přebytků lze jít v situaci, kdy odchod Řecka z Evropské unie není pouze výplodem extravagantních diskusí futuristů, Řekům naproti. Zatímco věřitelé požadují 1% v roce 2015, 2% v 2016, 3% v 2017 a 3.5% v 2018, Tsiprasova vláda je ochotna přijmout 0.6%, 1.5%, 2.5% a 3.5%. Ani v případě DPH nejsou rozdíly propastné. Věřitelé požadují DPH na léky ve výši 11%, Řekové navrhují 6%. Určité dávce realismu se věřitelé stěží vyhnou, ať už současné kolo vyjednávání dopadne jakkoliv. Podíl řeckého dluhu na HDP dosáhl 177.1%, inflace klesla na -2.1%, míra nezaměstnanosti vyšplhala na 25.4% a řecký HDP klesl od začátku krize o 25%. O schopnosti Řecka celý svůj dluh nakonec splatit lze pochybovat. Pokud země zbankrotuje a zůstane součástí eurozóny, není nerealistické očekávat masivní propad životní úrovně a nárůst nezaměstnanosti k 50%. Možnost bankrotu a opuštění eurozóny by nemusela dopadnout o nic lépe, neboť znovuzavedená drachma by Řecku znatelně podražila dovoz. Poslední možností je částečný bankrot, tedy odpis části dluhu, ke kterému došlo již v roce 2011. V kontextu těchto scénářů je třeba neztrácet ze zřetele snahu dát Řecku příležitost reformovat a získat konkurenceschopnost, a nezopakovat tak minulé chyby kdy nepřekonatelné dluhové zatížení přivedlo evropské země k politické radikalizaci. Toto je možné za současné prevence morálního hazardu a důsledném lpění na skutečných principech (odmítajích levicový radikalismus), nikoliv parametrických neshodách.

Nebezpečným nepochopením vážnosti současné sitauce jsou potom výroky podceňující případný odchod Řeků z eurozóny, či dokonce Evropské unie. Zejména evropské akciové trhy jsou již nějakou dobu zralé na korekci a ta vyvolaná Grexitem by nepochybně byla hluboká. Přes všechny záchranné valy, které byly kolem jižního křídla eurozóny navršeny, by následky pro země jako Francie nebo Itálie, kde skutečné reformy neproběhly, mohly být fatální. Selhání v řeckém případě by ovšem uvrhlo v nejistotu celý evropský projekt, ať už má čtenář na míru evropské integrace jakýkoliv názor.

Těžko lze v těchto dnech předvídat konečné vyústění vyjednávání. Nikoliv nepravděpodobným řešením jsou další předčasné volby v Řecku, protože při současném ultralevicovém nastavení marxistů ze Syrizy je kompromis vzdálen. Co se týče Evropské unie jako celku, pro začátek by postačilo pečlivě dodržovat kritéria o výši dluhů, která byla stanovena v Paktu stability a růstu v roce 1999. Pokud by členové eurozóny tato pravidla dodržovali, byli bychom dnes na hony vzdáleni současné situaci. Co si ovšem myslet v situaci, kdy například Francie tato kritéria dlouhodobě nedodržuje a Evropská komise opakovaně (naposled v roce 2014) odmítá uvalit nezbytné postihy? Co si myslet v situaci kdy Evropská komise ignoruje porušování evropských smluv a investuje energii do zcestných návrhů nejrůznějších kvót? Jak si vyložit závazek té samé komise, která se snaží etatisticky pronásledovat Google místo aby se zamyslela nad tím, proč v Evropě ekvivalent Googlu nemáme? Je nepochybné, že v Evropě dnes trpíme překvapujícím nedostatkem politiků schopných vést (ve smyslu anglosaského termínu leadership), a jak přípomíná ve své analýze na Bloombergu Clive Crook, v Evropské unii jsme zvyklí na ledasco. V čase dalekosáhlých důsledků selhání evropských politiků potřebujeme demokratičtější systém jejich výběru i kontroly.