Sedmý ze série blogů shrnujcích vybrané dojmy ze stipendijní studijní cesty po 5 městech USA v červnu 2014. Další texty najdete zde:
5 amerických měst a vize jejich směřování v roce 2014
"Československý" Pittsburgh hrdě nazývaný Portlandem východu
Zásadní problém v USA i jinde: havarijní stav dálnic a mostů
D.C. - znovuobjevená starožitná výkladní skříň
Mluvit nebo nemluvit o dlouhodobém horizontu bytí?
Minneapolis/St. Paul – severské Twin Cities na řece Mississippi
Portland: Město budoucnosti, tolerance a selského rozumu
Klíčem k úspěchu moderních urbanistických projektů je maximálně otevřené zapojení co nejširšího spektra budoucích uživatelů, lidí jejichž života se projekt dotkne – anglicky stakeholderů, česky trochu krkolomně „zájemníků“ či „osob dotčených“. Tento v USA značně rozšířený přístup je opakem u nás stále dominujícího postoje, kdy do autorské práce „odborníka“ ideálně nikdo nemá vůbec mluvit, protože tím akorát znehodnocuje autorovu geniální vizi.
Výhody otevřeného modelu jsou zřejmé. Důsledkem otevřené diskuze a participace se plán stává plánem sdíleným, plánem využívajícím know-how širokého spektra profesí, plánem, jenž je konstruktivně oponován řadou odlišných pohledů odpovídajících diverzitě společnosti jako takové.
Zásadní přidanou hodnotou je vytvoření společně nastaveného uživatelského režimu, kde většina „zájemníků“, kteří se na přípravě plánu podíleli, ví, proč se co a jak realizovalo a jaký účel a formu využití nový prvek umožňuje a vyžaduje. Zjednodušeně se dá říct, že v oblasti fyzického prostředí města jeho obyvatelé nedostanou jen nové prostředí, se kterým se mají naučit žít, ale že si společnou diskusí naplánují vlastní sdílené prostředí ke spokojenosti co nejširšího spektra uživatelů a zároveň posílí vzájemné mezilidské, tedy společenské, či chcete-li sociální vazby v prostředí.Nové fyzické prostředí, které propojuje a integruje své uživatele, je pak mnohonásobně větším ziskem, než nové fyzické prostředí, které, až když už je prakticky hotové, svým překvapeným budoucím uživatelům povýšenecky říká: já jsem nejlepší, naučte se mě používat.
Vyjádřeno ekonomicky: participativní plánování města všude tam, kde jej používají jako základní princip tvorby, ve výsledku šetří společnosti čas a peníze. Mnoha lidem toto zní neuvěřitelně, ale vtip je v tom, že nemluvíme o „veřejném projednání“ projektu, kdy zpravidla předložené plány nečeká nic jiného než kritika. Ve chvíli, kdy se veřejnosti představují hotové plány, už je na participaci pozdě. Hovoříme o veřejné, co nejširší spolutvorbě zadání v iniciační fázi projektu a následně pokračující diskuzi a spolupráci všech aktérů v rámci jasně vymezených rolí.
Počáteční spolutvůrčí diskuzi se běžně v projektovém procesu vyčlení doba řádově několika měsíců, či v případě tak rozsáhlých projektů jakými jsou strategické, či územní plány doba několika let.
V momentě, kdy je tato iniciační fáze dokončena, vše ostatní pokračuje s minimem obstrukcí a mnohem promyšleněji a společensky přijatelněji. Každý máme zájem na co nejpříjemnějším prostředí, ve kterém žijeme a participace na správě věcí veřejných není než pouze základním principem integrace jedince v rámci demokratické společnosti. V praxi tak v rámci diskuze v iniciační fázi projektu veřejná správa mnohdy narazí na ochotu lidí investovat do projektu dobrovolně svůj čas nebo třeba za výhodnější cenu vlastní služby a know-how. Byrokraticko-technicistní handrkování a pseudokomunikaci považovanou za otravnou nadstavbu tak nahrazuje selský rozum a přirozená snaha domluvit se na sdíleném řešení.
