Mluvíme-li o efektivnosti sankcí, pak si dovolím zopakovat, že hlavním záměrem Vladimira Vladimiroviče je obnovení sebeúcty ruského národa a že pro dosahování takových cílů nebývají žádné náklady dost vysoké. Takže jediné, oč může Západ reálně usilovat, je zachování tváře, pokud ji ovšem již neztratil – přinejmenším pokaždé, když nás z Bruselu ujišťuje, že Putinovy kroky jsou nepředvídatelné. Neboli, již vzhledem ke kvalitě našich (celo-západních) zpravodajských služeb je třeba se zeptat, zda jsme na případný střet připraveni, a to „nejen materiálně, ale hlavně politicky a společensky“, jak to nedávno napsal Vladimír Dlouhý.
Ani nemluvě o připravenosti na astronomické náklady institucionální transformace Ukrajiny, pokud by se tedy měla stát demokracií západního typu a je-li vůbec taková ambice realistická. A to nejděsivější nakonec: Neměli bychom přehlížet, že stále sebevědomější Rusko nám již dnes významně usnadňuje jakés takés soužití se zeměmi na jih od jeho hranice.
