Organizace občanské společnosti financované EU: Unijní loutky, nebo významní ochránci vyloučených skupin společnosti?
EU funding for civil society organizations has helped ensure underrepresented groups a greater voice in EU decision-making
Rosa Sanchez Salgado; LSE European Politics and Policy Blog
Možnost ovlivnit unijní legislativu přitahuje řadu zájmových skupin, které tak přesouvají své zastoupení do Bruselu. Největší lobbistické bitvy svádějí nejen obchodní organizace, ale také organizace občanské společnosti (OOS) podporující lidská práva či environmentální, sociální a demokratické standardy. Sídlem v Bruselu a financováním z prostředků EU se však tyto OOS vystavují pochybnostem o jejich nezávislosti. Tyto organizace prosazující univerzální hodnoty a manifestující občanskou vůli jsou proto často vykreslovány jako spřízněnci Unie či vládní loutky, jejichž loajalita ke svému sponzorovi – Komisi – jim umožňuje prosazování specifických zájmů na úkor demokratického procesu.
Studie však ukazuje, že tento bludný kruh není pravdivý. Přestože unijní financování může vést k určité míře závislosti OOS na EU, nemusí být tato podpora nutně nežádoucí. Financování je totiž podmíněno dodržováním základních demokratických pravidel, jakými jsou autonomie a reprezentativnost. Zároveň Unie koriguje případnou nerovnováhu v zastupování zájmů a podporuje asociativní demokracii, tedy zapojení asociací do výkonu veřejných úkolů. Graf č. 1 ukazuje, že u bruselských organizací občanské společnosti, které jsou příjemci unijních dotací, pochází většina finančních prostředků ze soukromých zdrojů, tj. z příspěvků jejich členů. Mnoho těchto OOS však na žádný druh fondů EU nemá nárok, proto spoléhají výhradně na příspěvky od zainteresovaných odborníků, států či církví. Velké mezinárodní OOS, jako například Amnesty International či Greenpeace, jsou podporovány členskými příspěvky získanými pomocí sofistikovaných technik veřejného marketingu.
Graf č. 1: Distribuce finančních prostředků pro OOS sídlící v EU
Financování EU také přispívá k podpoře vyloučených skupin, či skupin, které čelí diskriminaci (např. ženy, migranti či sexuální menšiny). Bez podpory Unie by tak tyto skupiny neměly možnost být zastoupeny na úrovni EU a unijní politika by byla více zaujata ve prospěch mocenských zájmů. OOS financované EU mají také tendenci působit globálně, zatímco OOS spoléhající se na jiný zdroj příjmů omezují svou činnost na regionální či národní úroveň.
Graf č. 2: Celkový objem finančních prostředků deseti OOS, které dostávají nejvíce prostředků z EU
Není výjimkou, že EU financuje OOS, které bývají mnohdy k unijním politikám kritické či dokonce agresivní. Dokladem může být heslo jedné z nich: „Pane Barroso, zabil jste evropský sen!“ Výše zmíněné dokazuje, že finanční prostředky významně napomáhají rozvoji OOS. Pokud by Unie nepodporovala slabě artikulované zájmy, tlak lobbistických obchodních zájmů a velkých organizací na úrovni EU by byl mnohem výraznější.
Evropský kompenzační fond na podporu sankcí EU?
A European sanctions compensation fund?
Daniel Gros; The Centre for European Policy Studies
Unie po dlouhé a obtížné debatě nakonec odsouhlasila uvalit „sankce třetí úrovně“ vůči Rusku, které jsou Moskvě uloženy za její podporu separatistů ve východní Ukrajině. Sankce EU jsou nedílnou součástí její zahraniční politiky, nicméně jejich ukládání naráží na zásadní problém. Přestože sankce slouží společnému cíli osmadvacítky, náklady na jejich realizaci jsou hrazeny jednotlivými členskými státy. Možným řešením může být vytvoření společného fondu EU na poskytnutí kompenzací za ekonomické náklady způsobené sankcemi.
V současné době se členské státy při uvalení sankcí zatím zabývají spíše potenciálními náklady vlastní ekonomiky než společným cílem zahraniční politiky Unie, tedy vyslat Rusku jasnou zprávu, že nerespektování mezinárodních norem s sebou nese následky. Kompenzační fond by to mohl změnit. Otázkou však je, podle jakých kritérií z něj budou moci členské země čerpat. Ke kompenzaci by mohlo dojít pouze v případě, že dochází k ekonomickým ztrátám v souvislosti s uvalenými sankcemi. Ekonomický subjekt by mohl mít nárok na náhradu škody, pokud podniká v odvětví, které je postihnuto sankcemi, a jeho produkty jsou natolik specializované, že je nelze přesměrovat z původního odbytiště na nové trhy. Kompenzace by mohla mít například formu rekvalifikačních programů pro pracovníky či refinancování úvěrů.
Před několika lety EU vytvořila Globalizační fond, jehož cílem je zmírnit negativní důsledky strukturálních změn způsobených globalizací. Fond dostal pouhých 500 milionů eur, což ve srovnání s celkovým ročním rozpočtem EU ve výši zhruba 100 miliard eur je téměř zanedbatelná částka, nicméně Unie tím vyslala signál, že je ochotna podporovat postižené členské státy. Podobný signál by vyslal i kompenzační fond. Poskytnutím prostředků na ekonomické náklady sankcí by se tento fond stal viditelným projevem solidarity uvnitř osmadvacítky a byl by nedílnou součástí společné zahraniční politiky EU.
Švýcarské imigrační kvóty: Konec konsensuální demokracie a pragmatičnosti ve vztazích s EU?
Polarised attitudes within Switzerland mean a pragmatic solution to the issue of EU free movement might no longer be possible
Clive H. Church; LSE European Politics and Policy Blog
Letos 9. února si Švýcaři odsouhlasili v referendu znovuzavedení imigračních kvót. To přiživilo stále přítomnou otázku vztahů této země s EU. Imigrační kvóty jsou totiž neslučitelné s principy volného pohybu, který je zaveden v bilaterálních smlouvách podtrhujících vztah obou partnerů. Tento krok k zastavení „masové imigrace“ byl pro mnoho pozorovatelů překvapením. Názorový obrat se totiž udál na poslední chvíli, a v průzkumech veřejného mínění tak nemohl být reflektován. Avšak překvapení možná nebylo na místě. Referendum pouze potvrdilo proticizinecký švýcarský konzervatismus probublávající již několik desítek let. Tato iniciativa je však pouze špičkou ledovce. Švýcarská lidová strana (SVP), která ji protlačila, nyní hodlá přijít dokonce s návrhem rušícím právo na azyl jako takové.
Ústavní jemnocit typický pro švýcarskou konsensuální demokracii musel stranou. Zatímco faktický lídr SVP Christoph Blocher vyzval vládu, aby odstoupila, jiní naopak vyzývali Blochera, aby se vydal do Bruselu uklidit nepořádek, který natropil. Možná trochu mimo očekávání odsouhlasená iniciativa dokonce překročila práh politické scény a vyvolala odezvu společnosti. Mobilizují se tak například akademici a přeshraniční pracovníci, protože výsledek referenda bude mít dopad i na ně. Občané z tábora odpůrců nakonec souhrnně odhodili konvence a odmítli klasicky „po švýcarsku“ přijmout rozhodnutí, které bylo v rozporu s jejich názorem – proti jeho implementaci hodlají bojovat. Mnoho Švýcarů si totiž po referendu uvědomilo, že pokud padne dohoda o volném pohybu s EU, vezme s sebou i celou várku bilaterálních smluv – například program Erasmus+ a Horizont 2020.
Samotná Unie nad výsledkem únorového referenda vyjádřila politování a připomněla nedotknutelnost volného pohybu. Svého partnera nehodlala nijak trestat. Řešení problému nechala raději na Švýcarsku, které si pravděpodobně již samo uvědomuje, jaké důsledky pro něj bude mít zašlapání bilaterálních dohod o volném pohybu. Vlády členských států navíc došly v posledních pár letech k závěru, že bilaterální přístup je již přežitý. Dle nich je právně nejisté a složité administrovat vyvíjející se právo EU, a proto chce Unie systém, který bere v potaz měnící se acquis a který je otevřen rozsudkům Evropského soudního dvora.
Jak propojit národní a evropské vládnutí: Lekce pro Polsko a Norsko
Linking National and European Governance: Lessons for Poland and Norway
Lidia Puka, Roderick Parkes, Jakub Godzimirski, Agata Gostyńska, Pernille Rieker a Marta Stormowska; The Polish Institute of International Affairs
Evropský systém vládnutí prochází neustálou transformací a vedle klasického mezivládního principu se uplatňují také nové režimy, k nimž patří i tzv. „experimentalistické vládnutí“. Jedná se o přístup umožňující středně velkým státům, k nimž patří mj. Polsko a Norsko, lépe ovlivňovat centralizované rozhodování v prostředí s heterogenními aktéry, jakým je i EU. Při splnění tří podmínek – existence strategické nejistoty, polyarchického rozdělení moci a cyklu vymezování cílů, implementace a revize – tak může docházet k rozhodování, pro nějž je charakteristická průběžná redefinice jak cílů, tak prostředků k jejich dosažení na základě vzájemného působení centrálních a lokálních jednotek a občanské společnosti. Kolik prostoru je pro tento přístup v oblastech bezpečnosti, energetiky a migrace?
Bezpečnostní politika je již ze své podstaty značně odvislá od vnějších událostí a vyznačuje se vysokou nejistotou. Polyarchické uspořádání moci je však stále zasazeno spíše do klasického mezivládního rámce, který není příliš nakloněn interakcím mezi jednotlivými úrovněmi rozhodování. Přesto dochází již od Amsterodamské smlouvy k jistému posunu, který bychom dnes mohli považovat za zárodek experimentalistického vládnutí.
Energetická politika má také výborné předpoklady pro tento systém, jelikož splňuje podmínky nejistoty a polyarchie. Mimo to, do rozhodování o energetice se značně promítají zájmy nejen Unie a členských států, ale také významných podniků v energetice. Přesto jsou hlavními činiteli při tvorbě této politiky státy a o oblasti energetiky lze říci, že je formována spíše na regulatorní než experimentalistické bázi.
Také politika migrace splňuje základní předpoklad strategické nejistoty. Totéž však není možné tvrdit o rozložení moci, kde si státy udržují ústřední roli. Navzdory tomu se zdá, že výše vzájemné závislosti mezi aktéry by mohla být silnou pobídkou k experimentalistickému vládnutí. Cyklus evaluace se ovšem příliš neujal a i oblast migrace tak – stejně jako předchozí dvě zmiňované politiky – sice víceméně naplňuje předpoklady experimentalistického vládnutí, to však zdaleka není dominantním systémem.
Strategické partnerství Brazílie a EU: (Prozatím) nenaplněné ambice
The European Union and Brazil in the Quest for the Global Diffusion of Human Rights: Prospects for a Strategic Partnership
Carolina Pavese, Jan Wouters a Katrien Meuwissen; Leuven Centre for Global Governance Studies
EU v současném dynamickém světě čelí mnohým nebezpečím ohrožujícím její mezinárodněpolitické postavení. Odpovědí na nové výzvy, obsažené v Evropské bezpečnostní strategii z roku 2003, je podpora „efektivního multilateralismu“ ve světě, zejména prostřednictvím strategických partnerství se třetími státy či mezinárodními organizacemi, které mají v určitých tématech podobné názory jako Unie. Díky nim je možné s partnery (na bilaterální úrovni) sladit své postoje k různým otázkám a poté se na úrovni multilaterální vzájemně podporovat a zesílit tím svůj hlas na světové scéně.
Brazílie je jedním z deseti států, které EU za své strategické partnery považuje (od roku 2007). Významným kladem je, že tato perspektivní země sdílí zájem Unie o budování multilateralismu ve světě. Hlavními cíli partnerství je podpora světového míru a bezpečnosti a udržitelného rozvoje, k nimž se pojí cíle další, z nichž zřejmě nejcharakterističtějším je zájem o důslednější dodržování lidských práv.
Tato vítaná a slibná shoda zájmu a hodnot však naráží na rozdílné praktické přístupy obou aktérů vůči této problematice. Zatímco EU lidská práva, demokracii a vládu práva nadřazuje respektování vnitřní suverenity států (přičemž byla již dříve kritizována za selektivní přístup ke třetím zemím), Brazílie není při podpoře těchto norem, jakkoliv jsou pro ní důležitým bodem zahraniční politiky, příliš ochotná zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí či porušovat své další zahraničněpolitické principy, zakotvené v brazilské ústavě. Pro Brazílii jsou dále důležitější spíše individuální společenská a ekonomická práva, zatímco pro EU občanská a politická.
Oba aktéři v rámci partnerství již vytvořili obsáhlý seznam oblastí lidských práv, při jejichž prosazování na multilaterální úrovni jsou schopni spolupracovat, nicméně nástroje při společném postupu jsou spíše opatrné, jakkoliv je celá lidskoprávní agenda důkazem, že obě strany v partnerství vidí potenciál k dosažení hlavního cíle.
Faktická kooperace však, alespoň na tomto poli, zůstává daleko za očekáváním. V Radě pro lidská práva OSN (RLP), založené v roce 2006, se (v ní zastoupeným členským státům) EU a Brazílii otevřela možnost prosazovat jednotnou lidskoprávní linii, a co víc, vytvořit most mezi tradiční hodnotovou rozdílností mezi globálním Severem a Jihem. Podle míry (ne)koordinace a (ne)spolupráce v RLP, viditelné zvláště při hlasováních, je však zřejmé, že minimálně tento segment strategického partnerství prozatím není funkční. Oprávněnou obavou pak může být, co to o něm vypovídá jako o celku.
Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou, vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.
Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.
Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.
