Evropa se dostává z dlouhé ekonomické krize. Se zlepšující se situací také poprvé po mnoha letech roste důvěra a náklonnost k Evropské unii. Podle každoroční ankety Pew Research ji dnes většina Evropanů vnímá pozitivně a meziročně se její vnímání zlepšilo napříč kategoriemi.

Drtivá většina Evropanů se však stále shodne, že jejich hlas není v Evropě slyšet. Domnívají se, že Evropa nerozumí a nenaslouchá jejich potřebám. Oceňují ji jako nástroj udržování míru, prosazování zájmů ve světě a dosažení prosperity, zároveň evropské instituce označují za příliš vtíravé a neefektivní. Chtějí mít Evropu rádi. Ale dnešní Evropě nerozumí a ona nerozumí jim.

Předkládané dilema mezi dvěma extrémy “velké” a “malé” Evropy je tedy mylné. Má být to či ono téma řešeno na obecní, krajské, státní či evropské úrovni? Názory na správnou míru decentralizace se budou vždy lišit. Daleko významnější otázkou je, co Evropa potřebuje, aby fungovala správně. Důležitější, než zda to či ono razítko bude mít úředník v Praze, Berlíně či Bruselu, je ptát se: jak může být Evropa transparentní, demokratická a jednoduchá?

Jednoduchost znamená transparentnost

Evropa je dnes totiž vše, jen ne jednoduchá. Její uspořádání je výsledkem desetiletého “mírného pokroku v mezích zákona”, kompromisů mezi státy a nahodilých záplat přetrvávajících jen ze setrvačnosti. Zkuste si vybavit nejdůležitější české veřejné instituce. Jak se jmenují, co mají za účel, kdo volí jejich představitele, jakým způsobem rozhodují. Teď si to samé zkuste na evropské úrovni. Víte, kdo vám v Česku zvedá daně? Jaké ministerstvo, strany a třeba poslanci? A teď: víte, kdo a jak v Evropě rozhodl třeba o tom zákazu žárovek?

Transparentnost znamená odpovědnost

Základem demokracie je možnost trestat a odměňovat volené zástupce za rozhodování veřejných institucí. Odpovědnost. Té se přitom politici tak rádi vyhýbají. Kdo může za solární tunel? Kdo může za zamoření Česka automaty? Kdo může za předražená armádní letadla? Metoda rozmělnění odpovědnosti až do úplného vytracení je nám dobře známa. V Evropě je rafinovaně schována v složitém institucionálním uspořádání. Není divu - Evropu si politici stvořili sobě k vůli. Jenže kde není odpovědnost, tam není demokracie.

Špatně je špatně

Jak má tedy fungující Evropa vypadat? Především musí být postavena na jednoduché a transparentní dělbě moci, kdy každé rozhodnutí má svého autora a veřejnost zná přesně způsob, jak se k němu dospělo. Jednoduchá Evropa by měla mít jasně oddělenou část zákonodárnou, výkonnou i soudní místo různých neužitečných hybridů.

Mnozí tvrdí, že Evropa je jiná, že normální pravidla pro ni neplatí. Že není ani státem, ani federací, ani konfederací, že je nějak speciální. Že je potřeba brát v ohled historická, jazyková, národní a mnohá další specifika, že se nesmí spěchat a že na to či ono ještě není Evropa připravena.

To je nesmysl!

Špatné uspořádání je špatné teď stejně jako kdykoliv v budoucnu a složitě poslepované instituce nemohou nikdy fungovat dobře. Evropa se již příliš dlouho snaží vymyslet nejkulaťoulinkatější kolo, zatímco jezdí na hranatých pneumatikách.

Přitom formálně se evropské instituce tváří přehledně. Jádrem jejího uspořádání jsou Evropská komise, Evropský parlament, Evropská rada (+ Rada Evropské unie) a Soudní dvůr EU. Takže jakoževláda, jakožesněmovna, jakožesenát a jakožesoud. Jenže v realitě k tomu mají daleko.

Jakožesněmovna

Evropský parlament je skoro sněmovnou. Nemá však legislativní iniciativu, pouze schvaluje a odmítá, co mu je shůry předloženo. Nemá ani podstatný vliv na složení Evropské komise, maximálně může její navržené členy vetovat. Není proto divu, že mu evropští voliči nerozumí a k volbám chodí málo. V Evropském parlamentu tak sedí lidé, které nikdo nezná a ani nic moc nemusejí dělat. Jejich znovuzvolení není závislé na podpoře a oblibě veřejností, není ani příliš závislé na jejich práce v EP, je závislé hlavně na domácí politické situaci a jejich pozici v domácí straně. Evropský parlament je stále především trafikou, která Evropě dává jen zdání demokracie.

Jakoževláda

Evropská komise je skoro vládou. Má prezidenta, má jakožeministry neboli komisaře a jakožeministerstva neboli generální ředitelství. Jenže počet komisařů není stejný jako počet generálních ředitelství a komisaři je fakticky neřídí, jsou pro ně spíše poloautonomní servisní organizací. Někdy spolupracují lépe, někdy spolu fakticky soupeří. Komisaři tedy nejsou tak docela odpovědní za “svá” generální ředitelství a ani generální ředitelství nenesou odpovědnost za politiku komisaře.

Komisaři navíc nejsou vybíráni podle svých schopností. Nejsou vybíráni ani podle aktuální politické většiny v Evropském parlamentu, a dokonce ani podle politického zařazení prezidenta. Jsou fakticky vybíráni národní vládou a pro každou zemi se najde jedno místečko. Jsou to solitéři, kteří mají málo možností určovat evropskou politiku ve své oblasti a vzhledem ke způsobu jmenování za ni ani nemají komu odpovídat.

Jakožesenát

Ani prezidenta nemá Evropa jednoho, ale pro jistotu dva (či dokonce tři). Ten druhý předsedá Evropské radě a občas se zdá být tím “hlavnějším”. Nepředsedá však příbuzné Radě Evropské unie (ano, opravdu máme Evropskou radu a Radu Evropské unie jako dvě nezávislé instituce!). Té předsedají jednotlivé národní státy. Podle jakého klíče? Prostě když na ně vyjde řada.

Jaký je tedy vlastně smysl Rady? Je to jakási druhá komora parlamentu, která dává větší sílu menším zemím? Tak by tomu snad být mělo. Rada je však hybridem moci výkonné a zákonodárné, něco mezi komorou parlamentu a vládou. Má vlastní a obrovský aparát, který soupeří s Evropskou komisí.

A ani poslání být pojistkou pro malé země moc nefunguje. V USA odpovídá jedna komora parlamentu rozložení populace mezi státy a ve druhé je každý stát zastoupen stejně bez ohledu na velikost. Evropa se ale jednoduchosti štítí. Výsledkem je, že v Evropském parlamentu máme jen 4,5x méně poslanců než Německo, ale v Radě zase existuje pravidlo o dvojí většině výhodné pro velké státy: 55 % států a 65 % populace. Rada tak de facto funguje jako nástroj prosazování zájmů největších evropských vlád. Je se pak možné divit, že většina Evropanů považuje Angelu Merkelovou za hlavu EU?

Čas pro jednoduchou Evropu

Jak je tedy možné, že v Evropě přežívá tolik nesystematických zmetků? Jak je možné, že se nedokážeme dohodnout ani na těch zcela nejlogičtějších změnách? Jak je možné, že se Evropský parlament každý měsíc nesmyslně a draze stěhuje mezi Bruselem a Štrasburkem? Jak je možné, že k tomu pravděpodobný budoucí předseda Evropské komise pouze prohlásí: “Je to jako otázka Boha v katolictví, jednoduše se neptáte”? Jak je možné, že tolikráte slyšíme: “Ano, to by dávalo smysl. Ale teď to nejde”?

Nefunkční a netransparentní Evropa totiž mnohým politikům vlastně vyhovuje. Takzvaní euroskeptici se mohou věnovat fantaziím o rozmetání celého evropského uspořádání ve prospěch jakési vágní “spolupráce národů”. Takzvaní eurooptimisté zase pasivně drží pozice a bojují za zachování neudržitelného a nevysvětlitelného. Ani jedni tak neposlouchají, co Evropané chtějí.

Není přeci pravda, že bychom Evropu nenáviděli a evropskou spolupráci odmítali. Nevadí nám, že se o některých věcech musíme domluvit společně a chápeme, že 1 x 28 je v některých případech lepší než 28 x 1. Chceme ale, aby taková Evropa fungovala dobře. Aby dokázala udržet ten unikátní prostor svobody a pokroku. Aby úspěšně čelila rostoucí světové konkurenci. Aby v ní byl náš hlas slyšet.

Převládající rezignace na pozitivní změnu Evropu škrtí. Politici s tím sami od sebe nic neudělají, musíme se proto snažit sami. Protože si zasloužíme skutečnou demokracii, transparentnost a odpovědnost. Zasloužíme si jednoduchou Evropu.