Byl to na konci března na Richarda Sulíka téměř smutný pohled. Bývalá liberální hvězda slovenské politiky a chvíli i předseda parlamentu stál u pultíku na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání. Uprostřed vrcholícího souboje o nového slovenského prezidenta se pokoušel přilákat voliče na svoji kandidaturu do Evropského parlamentu. Moc lidí si ho nevšímalo.

Na druhou stranu, jeho strana Svoboda a solidarita je téměř jediná, která na Slovensku bere eurovolby, jež se mají konat za dva týdny, celkem vážně. Nejde jen o postoj k Evropě, který má Sulíkova strana spíš euroskeptický, ale také o to, kolik mohou a chtějí jednotlivé strany za kampaň dát. Většina těch slovenských, podobně jako české či maďarské, je finančně vyčerpaná nedávnými parlamentními či jinými volbami. Naopak třeba pro polské strany jsou eurovolby letos hlavním politickým aktem - a proto k nim přistupují mnohem vážněji, zodpovědněji a energičtěji.

Všeobecně se v Evropě očekává výraznější zisk pro radikální a populistické strany. Je otázka, zda tato předpověď platí pro postkomunistickou střední Evropu, ale mohla by tomu nahrávat očekávaná nízká volební účast.

V celé Evropě přišlo v posledních eurovolbách hlasovat v průměru jen 43 % voličů. Podle dubnového průzkumu z 12 zemí EU agentury Ipsos MORI se nyní chystá jít hlasovat ještě méně, jen 35 procent voličů. Lze předpokládat, že hlasovat půjdou jednak ti věrnější a potom ti rozladěnější z voličů.

Z různých průzkumů k desetiletému výročí členství v EU vyplynulo, že nejrezervovaněji hodnotí své členství Češi a Maďaři, naopak Poláci patří k největším euroentuziastům. Polsko a jeho obyvatelé i elity se prostě rozhodli historickou příležitost přesunout své civilizační těžiště z Východu na Západ využít, jak nejvíc to půjde - i když i mezi Poláky panuje značná míra kritičnosti vůči Bruselu.

Domácí euronesmysly
Třeba s ohledem na probíhající krizi kolem Ukrajiny se ukazuje, jak se hranice Západu posunula fyzicky i mentálně. Častokrát už padl argument, že v roce 1990 byl HDP v přepočtu na hlavu Polska a Ukrajiny zhruba stejný, a nyní je ten polský třikrát vyšší.

Jenže tahle otázka se v předvolebních kampaních neřeší. Voliči zužují otázku europoslanců, kteří mají s Lisabonskou smlouvou mnohem důležitější roli, na výši jejich platů. A kandidáti jim oplácejí kampaní, v níž často slibují věci, na které europarlament nemá vliv - jako třeba zavedení eura v Česku.

Maďarská nečitelnost
Politici voličům příliš nepomáhají se vyznat v tom, k čemu může být Evropská unie a její europoslanci užiteční. Maďarsko je po čtyřech letech vlády Fideszu možná trochu extrémním příkladem. Před dubnovými parlamentními volbami Viktor Orbán a jeho kolegové často varovali před nebezpečím z Bruselu. A jeho vláda proslula v posledních čtyřech letech neortodoxní ekonomickou politikou, která šla často proti logice toho, co se dělo ve zbytku unie.

Ale staronový šéf parlamentu a člen úzkého vedení Fideszu László Köver minulý týden hovořil o tom, že Evropa potřebuje silnější integraci a především harmonizaci národních ekonomických politik, což by podle něho zvýšilo konkurenceschopnost Evropy.

Jeden z vůdců opozice, expremiér Gordon Bajnai, zase na předvolebním mítinku zdůraznil, že hlasováním do europarlamentu Maďaři rozhodnou, na kterou stranu „železné opony“ chtějí patřit. Podle něho jsou evropské politiky vládního Fideszu a extremistického Jobbiku sobě blízké a obě směrují Maďarsko blíže k Rusku.

Možná je toto maďarské vidění evropských voleb příliš fatální. Ale rozhodně poukazuje na to, že ani po 10 letech není členství středoevropských postkomunistických zemí v unii samozřejmou součástí politického myšlení, jak by se mohlo zdát třeba při pohledu na eurooptimistické Polsko či Pobaltí.